Maria Pavlivna je energická žena, ačkoli je jí přes 60 let, cítí se na maximálně 45 let. Je stále v pohybu, nikdy si nedopřeje chvilku odpočinku. Má jediného syna, který se do Žanny před osmi lety zamiloval a oženil se s ní. Marie Pavlovna okamžitě poznala sobeckou povahu své snachy a nebyla nijak zvlášť nadšená, ale synovu volbu neodsoudila.
Oslavili skromnou svatbu pro třicet lidí, i když Marie Pavlovna snila o větší oslavě, s fotografem a hudbou, ale Žanna trvala na tom, že nechce “celou tu maškarádu”. Maria Pavlivna vychovávala syna po brzké ztrátě manžela sama, bez podpory příbuzných. Maksym se stal její hlavní oporou, dokončil vzdělání a získal práci.
Po svatbě se novomanželé přestěhovali do dvoupokojového bytu, který jim věnovali Žannini rodiče, pocházející z bohaté rodiny. Žanně se však nelíbilo všechno, co její tchyně dělala: dárky jí připadaly laciné a zakázala Marii Pavlivně vařit. Také jí nedovolila zůstat s vnoučaty o samotě s tím, že neví, co by je tam tchyně mohla naučit.
Žanna však téměř každý den volala své matce a chovala se k ní lépe, což není překvapivé – rodiče jí finančně pomáhali. Rozhodující zklamání přišlo na Silvestra. Syn pozval matku na společnou oslavu svátků a slíbil, že to budou jen rodiče Žanny a ona. Dne 31. prosince vyzvedl matku, odvezl ji domů a jel vyzvednout rodiče své ženy.
Marie Pavlivna se hned zeptala, jestli to snaše nebude vadit, ale syn ji ujistil: “Mami, o čem to mluvíš, my tě vždycky rádi vidíme. Přijedu pro tebe. Ve stanovený čas ji syn přivedl zpět a sám šel zaparkovat auto. Jakmile však překročila práh, byla v šoku: děti byly od rána v pyžamech, v domě byl nepořádek, věci rozházené všude kolem a kuchyně přetékala špinavým nádobím.
Překvapená Marie Pavlivna řekla vnoučatům, že takhle se Nový rok slavit nedá. V kuchyni jí řekli, že jídlo přivezou z restaurace, ale když myla nádobí, požádala ji nejmladší vnučka o hadřík na utření prachu: “Podívala jsem se do lednice – bylo tam spousta jídla. Syn se vrátil, šla jsem ke snaše do pokoje a ona tam ležela a říkala, že nemá čas pomáhat:”
Byla jsem velmi unavená, přišla jsem pozdě z práce.” Nemohla jsem si pomoct: “Jaká únava? Vždyť nepracuješ na stavbě, ale u počítače!” Mávla na mě rukou. Pak jsem šla za nejstarší vnučkou, seděla u telefonu a já jí řekla: Řekla jsem jí: “Proč nejdeš se mnou? Mohli jsme to udělat za hodinu! Ale pak začala Žanna:
“Proč nás komanduješ v našem domě? My víme, co máme dělat a kdy to máme dělat!” Marie Pavlovna si zmateně povzdechla a její syn přišel a zeptal se, co se děje. Oblékla si kabát a boty a odešla, aniž by se rozloučila. V noci si pomyslela: “Co mi bude chybět?” Udělala si salát, zapnula televizi a uvědomila si, že ji už dlouho nikdo nepotřebuje.
“Viděla jsem, jak se lidé ujímají osamělých starých lidí nebo pomáhají matkám v těžkých situacích. Udělám totéž – najdu si někoho, kdo mi bude opravdovou dcerou a přivede mi vnoučata, a byt jim přenechám. Někdy jsou cizí lidé bližší než rodina.
