Vlastním malý pozemek za městem. Nic tam nesázím, jen ve volném čase odpočívám. Nechci plýtvat energií na zahradničení. Postavil jsem tam gril na grilování masa, altán na setkávání a přístřešek před deštěm. A v blízké budoucnosti jsem plánoval postavit lázně a instalovat kolem svého pozemku plot.
Proto jsem tam jezdil grilovat, pít lahodný čaj ze samovaru a odpočinout si od ruchu města. Moji sousedé byli normální, bezproblémoví a málomluvní. Jen jedna sousedka, Irina Petrovna, mě občas rozčilovala. Celou dobu se divila, jak to, že žiju bez jakékoli úrody.
Na jejím pozemku to bylo přesně naopak – všechno bylo hustě osázené nejrůznějšími sazenicemi a květinami, o které se celý den starala. Protože mezi našimi pozemky nebyl plot, mohla sousedka občas bez problémů přijít ke mně. Upřímně řečeno, nelíbilo se mi to. Někdy jsem prostě přijel ke svému pozemku a viděl ji tam, jak se prochází a něco si prohlíží.
Ptám se jí: “Irino Petrovno, co se děje?” “Nic, hledám místo na sázení cibule. Máte tolik volného místa, ale pořád nic nepěstujete. Možná něco zasadím. Nebude ti to vadit, že ne? Ani jsem nevěděl, co na to říct. Nechtěl jsem ji urazit, a tak jsem se zamyslel a odpověděl: “Můžeš vysadit jeden záhon.
Později jsem byla velmi nešťastná, že jsem to dovolila.Půl dne se věnovala mé volební místnosti a nedovolila mi odpočívat, její přítomnost mě stresovala. A teď sem nejspíš začne chodit pořád a kontrolovat svůj luk. Říkám si, dobře, už jsem to stejně povolil. V práci na mě konečně přišla řada, jel jsem na dovolenou k moři, ale na tuhle maličkost jsem zapomněl.
Když jsem se vrátil domů, hned první víkend jsem se vydal na svůj pozemek. A jaké bylo moje překvapení, když jsem na svém pozemku uviděl skleník a několik dalších záhonů s okurkami a rajčaty. Věděl jsem přesně, kdo to udělal, takže jsem se nemusel nikoho ptát.
Byl jsem naštvaný, a tak jsem se rozhodl, že je čas to ukončit. Kamarád mě požádal o pomoc: ještě ten den jsme zašli do železářství a pozemek oplotili. Teď už se Irina Petrovna nebude moci volně pohybovat po mém pozemku a dělat si, co chce. A další víkend za mnou přišla a ptala se mě:
“Proč jsi postavil ten plot? Nemůžu se teď dostat ke svým sazenicím. Budeš se o ně starat sám? Považoval jsem to za drzost, a tak jsem večer rozebral skleník a materiál hodil přes plot. Od té doby mě Irina Petrovna ani nepozdravila. Myslíš, že jsem udělal dobře?
