Při přípravě svatby jsem se ani neptala, kde budou naši novomanželé bydlet. Po obřadu za mnou přišla dcera a řekla: “Před několika měsíci, Žeňo, mou dceru požádal o ruku její přítel, se kterým chodila šest let.
Překvapilo mě to, protože děti říkaly, že do svatby mají ještě daleko. Říkaly, že nejdřív musí vyřešit bydlení, pak něco jiného… Celkově jsem byla za děti ráda. Věděla jsem, že se mají moc rádi, a byla jsem klidná, že Alexej, můj zeť, se o Žeňu dokáže dobře postarat.
Dcera mi hned řekla, že se rozhodli pro skromnou svatbu s minimálním počtem hostů. Neměla jsem do toho co mluvit. Zvolili si to sami a já neměl právo zasahovat do jejich záležitostí. Děti se podepsaly a pak jsme seděli v restauraci.
Byli tam nejbližší příbuzní a přátelé dětí. Tak se stalo, že jsem se ve všem tom shonu svatebních příprav ani nezeptala, kde budou naši novomanželé bydlet. Prostě jsem si myslela, že si pronajmou byt, ale mýlila jsem se.
Po obřadu za mnou přišla dcera a řekla mi, že Alexej si jde pro kufr a že nemám v noci zavírat dveře, aby nezaklepali a nevzbudili mě. Ukázalo se, že Žeňa a Leša se chystají bydlet u mě.
Toho jsem se bála celý život, přísahám. Dokonce jsem manželovi řekla, že kdybychom měli syna, nedovolila bych mu, aby s námi se snachou bydlel, protože to je jistý způsob, jak si zkazit vztah s člověkem.
Dceři jsem to řekla a dodala, že jim budu od začátku finančně pomáhat. Urazila se na mě, ale bylo lepší nechat ji urazit a pak si uvědomit, že mám pravdu, než abychom se všichni pohádali a pak šli domů.
