Můj syn je ženatý už deset let. Zpočátku žili jako všichni ostatní. Rita zůstala v dekretu, zatímco rodila svého prvního syna a její manžel pracoval. Pak se jí s krátkou přestávkou narodil druhý syn. Po druhém dítěti se Rita vrátila do práce. V té době byl Boris propuštěn.
Jejich společnost zkrachovala. Rita naopak úspěšně postoupila na kariérním žebříčku. Byla jmenována vedoucí oddělení s větší zodpovědností, ale také s velkým zvýšením platu. Boris měl potíže s hledáním nové práce, a tak se dohodli, že si role vymění. Rita pracuje, zatímco Boris se stará o domácnost.
Její plat stačí na zajištění rodiny.Jejich uspořádání dochází až do absurdity. Boris se stará o děti, pere, uklízí a připravuje snídaně, obědy a večeře. Rita po práci nedělá vůbec nic. Pouze se svými dětmi může večer prohodit pár slov a zeptat se jich na výuku.
Ale většinou jen sedí na pohovce, zatímco Boris se kolem ní točí jako veverka v kole. Její syn říká, že ani nepřipravuje stůl, že čeká, až všechno naservíruje. Snažil jsem se s Ritou promluvit. Řekl jsem: “To nemůžeš, můžeš dělat jednoduché věci kolem domu. A ona odpověděla:
“Já pracuji a on má zbytek povinností. Marino Ivanovno, prosím, nepleťte se do naší rodiny.” A já prostě cítím, že se tohle manželství rozpadne. Manželé si mají pomáhat. Moji přátelé mi radí, abych se do jejich rodiny nevměšoval, ale to já nemůžu. S mým manželem to bylo stejné, jenže naopak.
Jednou se rozhodl, že když pracuje, musím všechny jeho potřeby zajišťovat já. Ale tak to nefunguje. Naštěstí jsme si sedli, promluvili si a on převzal část odpovědnosti. Ale Rita nemá náladu mluvit, zásadně nic nedělá.
