S manželem pocházíme ze skromných rodin a byli jsme vychováváni sami, protože jsme v raném věku přišli o rodiče. Třicet let jsme si vydělávali na slušné živobytí. Naše děti, které kvůli naší pracovní nepřítomnosti vychovával hlavně můj otec, nyní považovaly náš nově pořízený vesnický dům s vybavením, jako je gril, zahradní houpačka a dětské hřiště, za svůj.
Loni v létě, kdy jsme dokončili rekonstrukci, bylo v domě stále hlučno: syn s kamarády chodil grilovat a dcera se s rodinou přišla nadýchat čerstvého vzduchu.Mám ráda návštěvy, ale každodenní návštěvy nás unavují.
Na jaře jsem sebrala odvahu a požádala děti, aby návštěvy omezily na nejbližší členy rodiny. Dcera to pochopila a omluvila se tím, že omezila počet svých návštěv. Můj syn a snacha však zřejmě ignorovali mé přání a rozšířili definici “nejbližší rodiny” na vzdálené příbuzné a přátele.
Minulý víkend nás informovali o své návštěvě. V očekávání synovy služební cesty jsem si myslela, že půjde o malé setkání. Místo toho přijela moje snacha s autobusem plným tchánů a jejich dětí. “Jak báječné utéct na venkov,” zvolala moje družka po příjezdu, “budeme tu jen tři dny.
Kdy jsme se viděli naposledy?” Byl jsem ohromen. Během jejich pobytu v domě se objevily komentáře mých tchánů, jako např.: “Kéž bychom byli tak vítaní jako oni”, mě jen ještě víc rozčilovaly.
Později jsem mluvila se synem, který zřejmě nechápal, o čem mluvím, a tvrdil, že si přinesli vlastní jídlo, jako by to ospravedlňovalo vnucování. Když teď procházím touto zkušeností a jejich vnímáním, říkám si, jestli jsem se mýlil. Měl bych se omluvit za to, že jsem se cítil utlačovaný ve svém vlastním domě? Co si o tom myslíte vy?
