Je mi 43 let a mám sestru, která žije v sousedním městě. V létě k nám často jezdila se svými dětmi na návštěvu, protože bydlíme blízko moře. Vždycky jsem je srdečně vítala.
Ale když jsem potřebovala její pomoc, odmítla mě kvůli svému vztahu s manželem. Bylo to v době zimního semestru mé dcery na univerzitě ve městě, kde žije moje sestra.
Dcera si spletla termín, ujel jí vlak a nemohla jít na zkoušku dříve.Měla vybitý telefon, neměla peníze na další letenku a bylo příliš pozdě na to, aby se ubytovala nebo našla nocleh.
Kolem jedenácté večer jsem zavolala sestře v naději, že by mohla dceři nabídnout nocleh, ale odmítla, protože u ní byl na návštěvě její přítel a ona nechtěla narušit její plány, protože se blížila svatba.
V důsledku toho mi sestra navrhla, abych problém vyřešila sama. Zklamaná a ustaraná jsem jela tři hodiny vyzvednout dceru z nádraží, kde na mě čekala mezi cizími lidmi. Dali jsme si něco k jídlu v občerstvení a vrátili se domů.
Sestra se mě nikdy nezeptala, jestli jsem v pořádku. Když přišlo léto a ona chtěla znovu přijet, hrubě jsem ji odmítla a řekla jí, ať si ten problém “vyřeší sama”.
Už tehdy bylo jasné, jaké jsou její priority: dávala přednost svému osobnímu životu před pomocí rodině. Přesto mi tato zkušenost dala cennou lekci o tom, jak si stanovit priority.
