Pohádali jsme se s manželkou. Ten večer jsme plánovali večeři u jejích rodičů. Jako obvykle jsme si všichni sedli ke stolu a o něčem si povídali, až jsme se dostali k tématu mé práce, respektive mého platu. Jsem jediný z naší rodiny, kdo pracuje.
Donedávna jsem vydělával velmi dobré peníze, mohli jsme si toho hodně dovolit, manželka nemohla pracovat vůbec, starala se sama o sebe a o pohodlí našeho bytu. Plánovali jsme koupit auto, protože to naše se často porouchávalo. Také jsme chtěli jet k moři.
Plánovali jsme také postavit lázně na dvoře jejích rodičů. Je tam spousta místa a tchán s tchyní o něm vždycky snili. V mé práci nastala krize, někteří lidé byli propuštěni a jsou problémy s platy. Samozřejmě to pro nás není kritické, ale hned jsem manželce řekl, že bychom měli naše plány prozatím odložit.
Výlet k moři jsme zrušili. A při večeři u jejích rodičů přišla řeč na lázně. A moje žena řekla, že nemá smysl déle čekat, že bychom ho měli postavit hned. To znamená, že ze všech možných výhod pro nás vybrala lázně pro své rodiče, protože věděla, že budoucnost je těžká.
“Kdybys nebyl líný, měli bychom víc peněz!” vyjela na mě před svými rodiči. Samozřejmě jsem to nevydržel a hned jsem řekl, že s lázněmi nemají počítat. Na to jsem se o sobě dozvěděl mnohem zajímavější věci, a to jsem od své ženy rozhodně nečekal. Do hádky se zapojila i moje tchyně.
Moje emoce mě přemohly a řekla jsem něco zbytečného: “Já už ti dávám peníze každý měsíc! Nemohl by sis je ušetřit na koupel? Jsem si jistá, že tenhle stůl je pokrytý mými výrobky! Chce se ještě někdo vsadit? Všichni na mě zakroužili očima a zmlkli. Jsem plný!” bylo poslední, co jsem řekl před odchodem.
Jednal jsem v emocích. Vrátil jsem se do bytu a začal balit manželčiny věci. Vrátil jsem je jejím rodičům a odešel. Nepovažuji se za viníka. Podle mého názoru by manželka neměla z ničeho nic rozpoutat skandál. Nebo svůj postoj projevila tímto způsobem?