Tak se stalo, že u nás bydlela manželova matka. Její nejstarší dcera Anna vyhodila matku do povětří při bombardování bytu. Nemohli jsme s manželem nechat Tamaru Michajlovnu na ulici. U nás doma se tchyně cítila jako v pasti. Opět se bála opustit místnost a k jídlu jsme ji museli táhnout téměř násilím.
Tamara Michajlovna je inteligentní, skromná žena a vždycky jsme si rozuměly. Takže osobně jsem ve společném soužití neviděl žádný problém. Ale ona se cítila nepříjemně, když s námi žila. Neustále se nám snažila dávat peníze ze svého už tak malého kapesného: “Tady máš něco na nájem, vezmi si to.”
Jednou za měsíc mi manželova matka předala obálku. Odmítla jsem ji přijmout. Myslela jsem si, že manželova matka potřebuje více peněz.Navíc jsme nebyli v nouzi. Nikdy jsme neměli žádné narážky na to, že bychom měli platit za byt nebo kupovat jídlo. Myslím, že brát peníze od tak blízkého příbuzného je prasečina.
Navíc mého manžela vychovala a udělala z něj dobrého člověka. Ale Tamara Michajlovna se s tím nemohla smířit: “Není mi příjemné, když ti sedím na rameni. A nechci tě rušit, máš svou vlastní rodinu. Zatímco jsme byli s manželem v práci a dcera ve škole, Tamara Michajlovna celý den uklízela a všechno překopávala.
Sama si na čistotu moc nepotrpí, ale takhle se nám snažila poděkovat. Pořád jsem ji prosila, aby se neobtěžovala, ale bylo to zbytečné. V těch letech tchyně taky nemohla odejít, když byli všichni doma. Vydržela by do poslední chvíle, a to je v jejím věku nepřijatelné. Přemlouvání a přesvědčování k ničemu nevedlo:
“Jsem host a podle toho se chovám. Nemůžete mi nic udělat,” řekla tchyně tvrdošíjně. Pak jsme se s manželem rozhodli, že ji přestěhujeme. Bydlíme na předměstí, obklopeni novostavbami, soukromým sektorem a několika vesnicemi. V jedné z nich byl malý domek – jedna místnost, kuchyň, koupelna.
Domeček vypadal docela hezky. Byl dobře udržovaný, což je pro člověka v důchodovém věku důležité – plyn, kanalizace, elektrické topení a vodovod. Pozemek má 6 hektarů s různými výsadbami. A to bylo dostatečné. Po poradě s manželovou matkou padlo rozhodnutí: koupíme ho. Měli jsme část peněz a vzali si půjčku.
Tamara Michajlovna se ráda přestěhovala. V očích se jí zaleskly slzy a znovu a znovu se ptala: “Je to pro mě? Je to můj dům? Je?” Když uslyšela kladnou odpověď, propukla v pláč štěstím. Chtěla obejmout svého syna, obejmout mě, obejmout svou vnučku. Dokonce trochu poskakovala vzrušením.
Přestěhovali jsme její věci a Tamara Michajlovna se procházela po svém pozemku: “Tady budu mít okurky, tady jahody. Bude tam marmeláda – budete si olizovat prsty! Řekla nám, jak máme uspořádat nábytek a uklidit věci. Odjížděli jsme a dostalo se nám dalšího poděkování a pozvání na návštěvu.
Dům byl napsaný na mého manžela.” Nechtěli jsme, aby Anka přišla a přihlásila se o svůj podíl. Tak to bude nejlepší,” souhlasila Tamara Michajlovna. Aňa se o matčině stěhování nedozvěděla hned, ale asi o půl roku později. Zdálo se jí, že na převzetí bytu to nestačí, a tak přišla za Tamarou Michajlovnou, zda by se nemohla stát dědičkou.
Pokud jsem pochopila, Ania a její syn původně plánovali, že budou žít s matkou. Ale naštěstí jim velikost domu neumožňovala pohodlné bydlení: zatímco místnost o rozloze 15 metrů čtverečních je pro jednoho člověka zcela dostačující, pro tři z nich je docela problém spolu vyjít.
Matčino srdce s nimi soucítí. Bez ohledu na to, kolik bolesti děti způsobují, je stále milujeme. Tamara Michajlovna byla šťastná, že její dcera přivedla vnuka. “Aňa přišla navštívit matku, dokud nezjistila, že tchýnin dům není její. Když pochopila, že se nemá čeho chytit, že od matky už nic nedostane, zmizela Aňa stejně rychle, jako se objevila.
Tamara Michajlovna se vrhla na zahradničení: sázela, hrabala a plela. Čerstvý vzduch jí prospívá – důchodkyně rozkvetla. V mém příběhu není žádné drama ani drzost. Musíte se prostě k lidem chovat tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Tamara Michajlovna mě přijala a v životě jsem od ní neslyšel špatné slovo. A když přišla řada na mě a mého manžela, abychom se této úžasné ženě za její laskavost odvděčili, udělali jsme to. Samozřejmě v rámci našich možností.
