Moje matka a nevlastní otec nesouhlasí s mou podporou bratra mého zesnulého otce a domnívají se, že jen oni mají nárok na mou pomoc. Můj otec zemřel, když mi bylo pět let, a matka se znovu vdala a trvá na tom, abych jejímu novému manželovi říkal “otče”.
Nebyl hrubý, ale pořád mě peskoval kvůli všemu, od oblečení přes to, jak jím, až po to, co jím, a matka mlčela, starala se jen o to, aby mě finančně zabezpečil. Otčím si často stěžoval na náklady na mou výchovu, i když mi toho moc nekoupil. Mé potřeby většinou uspokojovali strýc a babička.
Babička si mě chtěla vzít k sobě, ale matka to odmítla, protože jí záleželo víc na veřejném mínění než na mém blahu.Jak jsem dospívala, byla jsem stále sebevědomější, což vedlo ke konfliktům s matkou.
Po dokončení školy jsem byl nucen odejít z domova, ale babička a strýc mě podporovali tím, že mi financovali vzdělání a pomáhali mi najít práci. S matkou, která byla zaneprázdněná svým manželem, jsem se stýkala minimálně.
Nyní, ve svých 34 letech, s rodinou a úspěšným podnikáním, nadále podporuji svého strýce a jsem mu vděčný za pomoc v mých minulých potížích. Zrekonstruoval jsem mu byt, koupil auto a rozmazluji jeho děti dárky, přestože se to nelíbí mé matce. Ta si myslí, že bych měl pomáhat jí a svému nevlastnímu otci, ale já se cítím zavázán tomu, kdo mě skutečně podporoval.
Moje matka si vybrala a já si vybírám a dávám přednost těm, kteří se ke mně nikdy neotočili zády. Můj strýc mi zůstává nejbližším člověkem, i když to matka popírá. Myslíte si, že dělám chybu, nebo by mělo být na prvním místě pouto mezi matkou a dcerou, bez ohledu na to, jak se jejich vztah vyvíjel v minulosti?
