Celý život jsem si myslel, že vím, co je štěstí. 38 let manželství s mou ženou, která mi byla oporou, mým světlem v temnotě. Ale vše se změnilo jednoho podzimního dne, kdy jsem v našem městě potkal Ljubu – svou první lásku.
Bylo to jako úder blesku, který ve mně vzkřísil staré city, o nichž jsem si myslel, že jsem na ně dávno zapomněl. “Dobré odpoledne, starý příteli,” řekla s vřelým úsměvem a v tu chvíli jsem cítila, jak se mi téměř zastavilo srdce. Seděli jsme v kavárně, vzpomínali na naše mládí a já si uvědomil, jak moc pro mě stále znamená.
Když jsem se vrátil domů, cítil jsem se rozpolcený. Moje žena si po mém návratu domů všimla mé úzkosti a zeptala se mě: “Je všechno v pořádku, drahá?” “Ano, samozřejmě,” odpověděla jsem a snažila se skrýt své skutečné pocity. V noci jsem ležel a přemýšlel o své volbě.
Mám zůstat v manželství, které mi po mnoho let poskytovalo stabilitu a pohodlí, nebo mám následovat své srdce k Ljubě, která ve mně znovu probudila mladickou vášeň? Po mnoha nocích přemýšlení jsem si uvědomil, že svou ženu nemohu jen tak opustit.
Moje láska k ní nebyla o bleskové vášni, ale o hluboké náklonnosti, o životě, který jsme spolu prožili, o rodině, kterou jsme vybudovali. “Musím k tobě být upřímný,” řekl jsem jednou ráno své ženě. “Potkal jsem Ljubu. A i když to ve mně probudilo staré pocity, uvědomil jsem si, že mé místo je stále u tebe.”
Podívala se na mě s pochopením a vřelostí v očích. “Vždycky jsem věděla, že se rozhodneš správně,” řekla. Ten den naše manželství ještě více posílil. Uvědomila jsem si, že štěstí nespočívá vždy v zářivých záblescích vášně: někdy je to tiché uspokojení ze společného života.
