Jednoho dne jsem si v supermarketu všiml staršího muže, který stál v rohu u regálu s chlebem. Vypadal tak zničeně, že se neubránil slzám, tiše vzlykal a v rukou pevně svíral bochník chleba. Přistoupil jsem k němu a zeptal se ho: “Je všechno v pořádku, dědo?
Můžu ti nějak pomoct?” Podíval se na mě přes slzy a povzdechl si. “Ach, dcero, všechno je v pořádku, jen to stáří není žádná radost.” Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku. Po vytrvalém vyptávání se nakonec přiznal:
“Celý svůj důchod jsem utratil za léky a lékařská vyšetření.”Mám týden do dalšího důchodu a nemám co dát na stůl.” Srdce se mi při jeho slovech sevřelo bolestí. V peněžence jsem měl pět tisíc hřiven – veškerou hotovost, kterou jsem měl.
Každopádně jsem mu peníze bez váhání podal: “Prosím, vezměte si je. Vím, že to nevyřeší všechny vaše problémy, ale aspoň si můžete koupit jídlo.” Dědeček se na mě nevěřícně podíval a odmítl peníze přijmout. “Nemůžu to přijmout, děvče, je to moc,” protestoval.
“Poslyš,” řekla jsem a cítila, jak se mi hlas chvěje dojetím, “nikdy jsem dědečka neměla, a teď, když ti dávám ty peníze, jako bych si trochu uzdravila duši. Dovol mi, abych ti pomohl.” V jeho očích jsem viděl vděčnost a smutek.
“Jsi jako anděl, mé dítě,” zašeptal, když si bral peníze. Tento okamžik mi navždy zůstane v srdci. Připomíná mi důležitost laskavosti a soucitu v tomto světě, kde někdy věci, které jsou pro jednoho člověka bezvýznamné, mohou pro druhého znamenat svět.
