Když babička zemřela, zdědili jsme dvoupokojový byt v centru. Jsme však zvyklí žít na předměstí, je tu ticho a klid, a tak jsme o stěhování ani neuvažovali. Proto jsme se rozhodli pronajmout si byt. Nájemníky jsme našli rychle a na inzerát jich reagovalo mnoho.
Dohodli jsme se, že poskytneme ubytování dívce, která se ozvala jako třetí. Byla spokojená s našimi podmínkami i výší platby. Nechtěli jsme ji obtěžovat návštěvami, takže jsme překlady prováděli na dálku. Po půl roce nám ale zavolala sousedka a začala si stěžovat, že je z našeho bytu v noci slyšet hluk, prý se tam pořád konají nějaké hlasité večírky.
Když jsme apartmán navštívili, zjistili jsme, že je ve špatném stavu. Poté jsme dívku vystěhovali. Poté jsme znovu vyvěsili inzerát. Odpověděl na něj mladý pár. Okamžitě jsme si je oblíbili. Míša a Míša byli studenti, kteří kombinovali studium a práci, a pocházeli z regionu.
Neměli moc peněz, ale vypadali velmi upraveně a zanechávali dobrý dojem. Poté, co se nastěhovali do našeho bytu, stížnosti sousedů ustaly. O několik měsíců později Mykhailo zničehonic zavolal. -Ano, ale teď nemáme peníze.
-To nemyslím vážně. V práci nám zbyl nějaký stavební materiál a šéfové nám dovolili si ho vzít, aby nás odměnili za naši snahu. Můžeme provést opravy? Dali jsme souhlas. Když jsme si přišli prohlédnout byt po rekonstrukci, byl prostě proměněný, vypadal velmi čistě. O několik měsíců později Michail zavolal, že se stěhují.
Manžel si šel vyzvednout klíče ve špatné náladě. Myslel si, že budou požadovat peníze za opravu. Ukázalo se však, že je to úplně jinak. – “A kolik vám dlužíme?” “Nic nám nedlužíte, rekonstrukci jsme si dělali sami, protože jsme tam chtěli bydlet. Ten byt nám dali jen naši rodiče. Přeji všem takové dobré nájemníky!
