Maksym Tkachuk z Turijsku se hned po narození dostal do mlýnských kamenů osudu. Rodiče ho jako miminko nechali u babičky, pak se rozvedli, založili nové rodiny a… zapomněli na svého prvorozeného. Už deset let ho vychovává žena, která se až dosud neodvážila vzít si ho do opatrovnictví.
Když byly velmi malé, objevilo se v domě další dítě: “Mám sestru Nelyu, která je hluchoněmá. Byla těhotná, porodila holčičku a napsala dopis o opuštění. Měla jsem z toho obavy, řekla jsem to manželovi: “Přišel mi vhod a vzali jsme k nám neteř Julii. Starali jsme se o ni do jejích sedmi měsíců, ale její sestra dostala rozum a vzala si dceru zpět.
Teď má Julička vlastní rodinu a daří se jí dobře. Ale když nás Voga opustila, to třetí dítě mi opravdu chybělo. Přemýšlela jsem, že bych si vzala dítě z dětského domova. Když se její vlastní rodina rozpadla, musela si Halyna se svými dospělými dětmi pronajmout samostatné bydlení a cestovat za prací.
Nevzdávala se a hledala možnosti, jak svým dětem zajistit normální existenci.Po ukončení školy se její syn Saša rozhodl nepokračovat ve studiu a odjel zkusit štěstí do Kyjeva. Jeho matka nic nenamítala. I když samozřejmě chtěla, aby chlapec získal vyšší vzdělání a prosadil se v životě. Ale on se rozhodl vydělávat peníze.
Nebyl tam ani pár měsíců, když oznámil, že se bude ženit! V létě si z hlavního města přivezl studentku s bříškem, které se narodil syn. Do rodného listu však zapsali jména otce i matky. Pokřtili ho, dali mu jméno Maksymko a vrátili se do Kyjeva. Halyna krčí rameny: “Moje snacha Ljuba odmaturovala se zlatou medailí, na institutu se jí dařilo.
Její matka mi to vyčítala: “Tvůj syn zničil život mého dítěte.” Dal jsem výpověď v práci, požádal Ljubu, aby přešla na částečný úvazek, a slíbil jsem, že se o Maksyma postarám, až bude chodit na zkoušky. Ale nikdo mě neposlouchal. Mladí rodiče odjeli do Kyjeva, dítě nechali na vesnici a… už se pro něj nevrátili.
Takové vzpomínky žena těžko snáší. Zpočátku doufala, že se vše zlepší. Vzala vnuka do náruče, zpívala mu ukolébavky a krmila ho ředěným kravským mlékem. Ale s každým dalším měsícem se naděje na návrat jejich syna a snachy rozplývala. Jejich srdce neklesalo, ani když babička připravovala Maxima do první třídy, ani když s ním šla na první talentovou soutěž…
Osud chlapce připravil o mateřské teplo, ale štědře ho obdařil hlasem neobyčejné krásy. Babička si už od dětství začala všímat, že chlapec zpívá spolu se všemi reklamami v televizi. Jednoho dne se setkala s učitelem hudby Viktorem Skulintsem a požádala chlapce o konkurz. Ten si malý talent okamžitě vzal pod svá křídla.
A v osmi letech získal Maksym své první vítězství na celoukrajinské soutěži! Dnes má chlapec na svém kontě nejeden vítězný festival, a to nejen národní, ale i mezinárodní. Lyrické melodie v podání Maksyma Tkačuka nelze poslouchat klidně. “Kdo pomáhá s výjezdy na soutěže do hlavního města?” ptám se chlapcovy babičky, která si drží práci uklízečky, aby měla alespoň nějaké peníze na živobytí. “Nikdo,” říká rozpačitě.
“Když soutěž organizuje vzdělávání, tak nás to samozřejmě nic nestojí. Ale většina festivalů nemá rozpočet. Abyste na něj mohli jet, potřebujete peníze na oblečení, cestu a ubytování s jídlem. “A koho se mám zeptat?” Halyna Volodymyrivna se na chvíli odmlčí. A pak přiznává: “Syn mi nepomáhá, ale snacha mi pošle pár set hřiven, když ji o to požádám.”
Je vidět, že přemýšlí nad každým slovem, protože nechce říct nic špatného o Maksymových rodičích, neodsuzuje je – ani syna, ani snachu -, ale zmiňuje fakta, která výmluvně svědčí o jejich postoji. “Jednou jsem jela s vnukem na soutěž do hlavního města a jeho otec byl v Kyjevě. Na setkání nepřišel.
Jindy šla žena se svým vnukem a dcerou o prázdninách na hlavní pracovní poměr do práce a potkala Ljubu v supermarketu. Matka se odvrátila a předstírala, že syna a tchyni nepoznává! Říká, že otce ani matku ve škole nikdy neviděl (Maksym studuje na gymnáziu v Turí), a tetě říká “maminko”.
“Ale vy jako opatrovník musíte mít nějaké peníze,” ptám se ženy. “Ale opatrovnictví není formalizované,” odpovídá. A za celých deset let, co vnuka vychovává sama, nedostala od státu ani korunu. Proč?” Říká, že se o tuto otázku zajímala, ale bála se, že když nemá vlastní dům a žije v pronajatém bytě, dítě nedostane.
Mohli by ji dokonce vzít do internátní školy! A ona už nechodila a neptala se. Našla si práci uklízečky, aby měla stálý, i když skromný příjem a mohla být nablízku svému dítěti. Jak vysvětlil Fedir Šulgan, vedoucí služby pro děti luckého městského úřadu, neexistuje žádný zákon, který by stanovil, že nájemní bydlení může být překážkou pro získání opatrovnictví.
Doporučil obrátit se na dětskou službu v místě bydliště se žádostí o závěr o účelnosti zbavení otce a matky rodičovských práv a poté na soud. Poté požádat o svěření do péče. Podpora státu sociálním sirotkům není špatná – je hřích ji odmítnout. Žena už začala shromažďovat příslušné dokumenty. mezitím se šťastný Maksymka vrací s oceněním z další soutěže – získal druhé místo na mezinárodním festivalu “Pearl Fest”. Sní o dalších vítězstvích. Všechny je věnuje své babičce.
