Jmenuji se Lidia Petrovna. Po přečtení mnoha příběhů zde jsem se chtěla podělit o svůj, abych slyšela názory a rady. V Řecku pracuji už 20 let a na zdejší život jsem si tak zvykl, že mě děsí myšlenka na návrat domů.
Mám tři dospělé děti a všechny mají vlastní rodiny. V průběhu let jsem oběma dcerám koupil třípokojové byty a syn na svůj podíl stále čeká. Nedávno jsem našetřil dostatek peněz na koupi bytu pro syna a letos v září jsem se chtěl vrátit domů, abychom vše dořešili.
Koncem léta mi však byla diagnostikována vážná nemoc, která vyžadovala okamžitou a nákladnou léčbu.V této situaci jsem se rozhodla, že to svým dětem neřeknu a raději se se svými problémy vypořádám sama.
Když jsem nakonec synovi řekla, že jsem kvůli svému zdraví odložila koupi bytu, byl v šoku. Měl problémy v manželství a myslel si, že nový byt by mohl situaci zachránit. Jeho reakce byla plná bolesti a zklamání: “Takže já nejsem tvoje dítě?
Ty jsi zaopatřil moje sestry a já nedostal nic. to není fér! Čím jsem si zasloužil, aby se se mnou takhle zacházelo? Soucítím s jeho pocity a uvědomuji si, že je to nespravedlivé. Vždycky jsem se snažila rozdělovat prostředky rovným dílem…
Syn trpělivě čekal, až na něj přijde řada, a věřil, že ho podpořím, ale teď se mi kvůli zdraví změnily priority a já stojím před bolestným dilematem.
