Život na venkově vyžadoval odolnost. Vždycky jsem tak žil, vychovával jsem své děti k tomuto způsobu života a chtěl jsem, aby to tak dělala i moje vnoučata. Představoval jsem si, že si můj syn Andrij vezme pracovitou ženu z našeho regionu.
Mé sny se rozplynuly, když mi Andrij představil Veroniku, svou snoubenku z města. Vybírala si všechno: vůni, komáry, dokonce i teplo čerstvého mléka. Byla jsem neoblomná, že se do naší rodiny nehodí, a pokaždé jsem to synovi říkala:
“Najdi někoho, kdo alespoň umí sbírat vajíčka!” Andrij nabádal k trpělivosti a trval na tom, že Veronika si časem zvykne. Rozhodl jsem se dokázat, že se mýlí, a neúnavně jsem jí přiděloval vše od práce na zahradě až po péči o dobytek.
Ale ona vytrvala, očividně oddaná Andrejovi. Jednoho dne se stala tragédie. V nepřítomnosti manžela a syna jsem nešťastnou náhodou šlápla na shnilé prkno u chléva a poranila si nohu.
Nemohla jsem se pohnout, a tak jsem v obavách z nejhoršího zavolala o pomoc. Během minuty mi přišla na pomoc Veronika, zavolala sousedy a nohu mi zachránila. Během mého zotavování Veronika obratně vedla domácnost a rozptýlila mé předchozí pochybnosti.
Začal jsem se k ní chovat jako ke své dceři a litoval jsem svého dřívějšího odsudku. Ženám chci jen říct, aby se staraly o své snachy: mohou být vaší jedinou záchranou.
