Jedné bezesné noci, právě když se rozednívalo, vyšla Marie ven a podívala se na své záhony, které byly ještě teplé od ranní vlhkosti. Uprostřed mrazu zahlédla sněženky vykukující z půdy, což jí okamžitě vehnalo slzy do očí.
Připomněly jí jejího jediného syna, který jí kdysi tyto květiny s láskou daroval. Její syn Mychajlo zemřel při obraně své vlasti.Hnán vlastenectvím se přihlásil jako dobrovolník a jeho slova na rozloučenou zněla takto:
“Mami, nebudu moci žít v klidu.” Jednoho dne se Maria dozvěděla nejtragičtější zprávu svého života. V důsledku toho ona, její snacha a malý vnuk Nazar oplakávali Mychajla, který přišel o život ve věku 40 let.
Život však vyžadoval odolnost. Nazar, kterému bylo teprve 16 let, potřeboval podporu. Maria se přestěhovala do Itálie, neúnavně pracovala, aby rodině finančně pomohla, podporovala Nazarovo studium medicíny a stavbu domu.
Po začátku dalších hrůzných událostí a navzdory prosbám své snachy, aby zůstala v Itálii v bezpečí, se Maria vrátila domů. Záplava zpráv o ztrátách a zkáze v ní vyvolala vzpomínky na Mychajla a na to, co udělal.
Jednoho rána k ní Nazar přistoupil s těžkým srdcem a řekl slova, která se velmi podobala slovům jeho otce: “Babičko, nemůžu žít v klidu, když zůstanu doma…”
Maria požehnala Nazarovi, svěřila mu posvátný boj a věřila v jeho bezpečný návrat a vítězství pro všechny.
