Na vlastní rodinu nemám žádné vzpomínky. Nepamatuji si, jakého jsem měl otce, jakou jsem měl matku, zda jsem měl bratry nebo sestry – jsou tam mezery.
Vím jen, že zemřeli, když mi bylo jen pár měsíců, a všichni ostatní příbuzní, prarodiče a tak dále, si mě prostě nevzali k sobě domů a já skončil v dětském domově. Není to špatné místo, když uvážíme, že jediná další možnost, kterou jsem měl, bylo zůstat na ulici a žebrat, abych si mohl koupit alespoň bochník chleba.
V sirotčinci jsem našel svou druhou rodinu, sice nerodinnou, dočasnou, ale přesto rodinu, která mě podporovala, a v této velké rodině jsem žil několik let.
Po více než deseti letech života v sirotčinci jsem si našel práci, koupil malý domek a od té chvíle jsem už ani nehledal podporu u jiných lidí, protože jsem se stal mužem, což znamenalo, že jsem podporu nepotřeboval, byl jsem si oporou sám.
Brzy se mi podařilo najít dívku, která měla podobné smýšlení jako já, což nás sblížilo, a nyní bylo mým hlavním smyslem života vybudovat silnou rodinu. Chtěl jsem své rodině poskytnout vše, co mi v dětství chybělo.
I ve stáří jsem se cítil jako hlava rodiny, všichni moji příbuzní si mě velmi vážili a měli mě rádi, a tehdy jsem si uvědomil, že prožití bolesti a ztráty jen buduje a posiluje osobnost. Uvědomil jsem si, že člověk by se neměl hroutit při každé nové výzvě.
Pokud máme projít něčím těžkým, co se zdá nemožné, tak to uděláme. V tom je možná krása lidské povahy. Obecně si myslím, že člověk může ve svém životě dělat tolik, kolik chce. To je vše.
