Po narození našeho syna mi manžel náhle oznámil, že ho rodinný život unavuje, a prostě odešel. V té době jsem pracovala jako učitelka, můj plat byl velmi nízký a vypomáhala mi jen moje matka.
Můj bývalý manžel žil nejprve u svých rodičů a pak odjel do Anglie. Zůstal tam 20 let a nikdy neposlal ani korunu. Ale jeho rodiče, jako by se cítili vinni za svého syna, často brali vnuka na víkendy pryč.
Finančně mi nepomáhali, ale občas dávali dítěti dárky.Po absolvování univerzity odjel můj syn studovat do zahraničí, zůstal tam dva roky, získal dobrou práci a zůstal tam. Nyní žije v České republice, oženil se a má syna.
Občas k nim jezdím na návštěvu, abych snaše pomohla s dítětem. Na rozdíl od svého otce pro mě syn udělal téměř všechno: postavil dům, zrekonstruoval ho a přepsal na mě nemovitost.
Všechno šlo dobře až do doby, kdy se před několika měsíci objevil můj bývalý manžel. Nějak zjistil, že mám dům, a přišel si nárokovat podíl na něm, protože jsme spolu měli syna.
Podle toho, jak to vypadalo, jsem si uvědomila, že má vážné zdravotní problémy. Nejspíš potřebuje peníze a bydlení, protože v domě jeho rodičů už pro něj není místo.
Teď řeším těžké dilema: na jedné straně na nás zapomněl a vzpomněl si, až když potřeboval pomoc, a na druhé straně je mi ho líto jako člověka.
