Byli jsme s Ivanem v kuchyni, když se dcera vrátila ze školy. – Mami, tvoje klíče leží v předsíni, dám si je do tašky. – Několik minut bylo ticho a pak jako blesk z čistého nebe. – Jak si to umíš představit? Mami, je ti čtyřicet! Měla jsi na dítě myslet dřív. Všichni se mi takhle budou smát. Jestli nic neuděláš, odejdu z domu, jen to věz.” Po tváři se mi kutálely slzy.
“Odejdu,” řekla moje patnáctiletá Julie, “jen to věz, odejdu a ty mě nenajdeš. Jestli mě otec a babičky nevezmou k sobě, půjdu, kam budu chtít. Uvědomuješ si, co děláš? Je to ostuda! Taky mě budeš nutit prát pleny a tlačit kočárek.” Dcera ukázala prstem směrem k mému břichu. Najednou se mi zatočila hlava, je mi čtyřicet let.
Julie je moje dcera z prvního manželství. Rozpadlo se pár let po jejím narození. Vrátila jsem se s dítětem k rodičům. Ne, můj bývalý manžel se od výchovy a výživy dcery distancoval: setkával se s ní, chodil do kina, dával jí dárky. Nepozval mě k sobě – byla tam bohatá nová manželka, její luxusní byt, bohatí příbuzní a ti na mou holčičku nečekali.
– “Bude strejda Ivan můj táta?” zeptala se pětiletá Julie, “Jako tátova teta Myroslava, která je jeho ženou a mojí “záložní” mámou?” Co na to říct? Tátou nebude, Julia už tátu má, ale bude dobrým přítelem a ochráncem. Navíc mu nevadí, že tam Julie je, na rozdíl od tety Myroslavy.
“Ach, dcero,” řekla tehdy maminka, “přála bych si, aby se Julie necítila hůř. Jdi za ním; jsi si jistá, že Ivanov své vnučce neublíží? “Je skromný, milý,” řekla, “má štěstí, miluje Julii jako vlastní. Když už, tak Ivan pomáhá jako první. Vynesl tchána ze čtvrtého patra, když měl zlomenou nohu a nefungoval výtah, a bylo to naléhavé, manžela bolel zub.”
– “Dobrý člověk,” souhlasil otec, “ten pravý.” Julie se s Ivanem celých deset let našeho manželství velmi přátelila, říkala mu tati, stěžovala si mu na mě, na učitele, kteří snižovali známky. Pořád spolu něco vymýšleli… “Proč nerodíš?” zeptala se mě matka tři roky po mém druhém sňatku ostře, na rovinu, zřejmě o tomto tématu dlouho přemýšlela: “Ivan je skvělý muž a Julie by ráda měla bratra nebo sestru. Lékaři krčili rameny, čas plynul.
“Neboj se,” řekl mi manžel, když bylo opět jasné, že čáp už nepřijde, “máme Julii. Neboj se.” A nešlo ani o to, že by Ivan potřeboval vlastní dítě – to já jsem chtěla rodit. S milujícím otcem, v klidné a úplné rodině.” -Ivan: “Před dvěma měsíci jsem byl otupělý, umíš si to představit? Test byl pozitivní! Manžel se rozplakal jako malý kluk, a to je v pořádku, že je mi 40 a jemu o 3 roky víc. A tak se stalo – přestali jsme čekat a stal se zázrak.
“Je pozdě,” odtušila moje matka, “ale to nevadí. V dnešní době se i prvorozené děti rodí později. Z toho mám velkou radost. Julie za pár let odejde z domova a ty nebudeš s Ivanem sám. Je šťastný? Samozřejmě, že je! Ještě to Julii neříkej, ať uplyne první trimestr. Málo na tom záleží… řekneš jí to později.
“Mami,” křičela moje dcera ode dveří, “vypadly ti klíče z tašky? Vrátila jsem je zpátky.” A vzápětí se bledá a s kulatýma očima objevila ve dveřích kuchyně, kde jsme s manželem společně loupali brambory. Dcera držela v ruce mou kartu, tu z pytlíku… Tehdy z ní vypadla ta slova. A hysterie a slzy. Hlava se mi točila.
Viděla jsem, jak manželovi zešedivěla tvář, jak mu poklesla ramena… “Možná bychom si s ní měli promluvit?” matka se rozčilovala: “No, je to puberťačka, bouří se, žárlí… Třeba to časem pochopí.” – “Měla jsi ji potrestat,” zabručel otec, “ne na ni hned vybafnout.” – “Já nevím,” zavolal můj bývalý manžel o hodinu později, Julie si mu postěžovala: “Tohle je věc tvé ženy.
Já nevím. Ale musíš rodit, tak proč ji poslouchat?” Moje bývalá tchyně mi do telefonu jasně a rázně řekla: “Nemysli na to, nemysli na to, že bys šla s nějakou blbkou! Nic nenamítala, když Myroslava rodila svou sestru. “Ano, vezmu ji k sobě, když přijde, nebudu ji vyhazovat. Ale překvapila mě žena, od které jsem čekala nejmenší podporu.
“Dobrý den,” hlas na druhém konci telefonu mi byl neznámý, “já jsem Miroslava. Chtěla jsem vám říct, co… ať Julija zůstane u nás. Tady se uklidní a pochopí, že mít sestru nebo bratra není vůbec děsivé. A dítě si rozhodně musíte nechat. Dceru? Šla k otci a zabouchla dveře.
“To je v pořádku, on se uklidní. Mám je ráda. Všechny. Celá moje obrovská rodina: dcera Ivana, máma a táta, můj frivolní bývalý, jeho přísná matka, a dokonce i arogantní, neznámá Miroslava, jak jsem si myslela, a moje nenarozené dítě, pro které všichni hlasovali.
