Nedávno jsem si uvědomil jednu důležitou věc: v tomto životě nás nikdo nepotřebuje. Kromě matek a dětí. A ani pak ne ve všech případech. Někdy je to naopak. Nikdy jsem nebyl zvlášť šťastný. Vždycky jsem byl sám a osamělý.
Neustále jsem se honil za přízračným štěstím v podobě bytu a auta. Pracoval jsem dlouhé hodiny v několika zaměstnáních. Našetřil jsem si určitou částku peněz a koupil si byt a pak auto.
Později se ke mně začal přibližovat mladý muž. Rozhodla jsem se, že si ho vezmu. Ne, nikdy jsem ho nemilovala. Jen jsme se cítili dobře, navzdory našemu věkovému rozdílu. Byla jsem o čtyři roky starší než on, i když to tak nevypadalo. Bydleli jsme v mém bytě. Byl z venkova, ve městě neměl vlastní byt.
Dlouho jsme neměli děti. Pak přišla moje dcera. Tehdy jsme se s manželem poprvé pohádali. Děsil mě, protože pro něj bylo těžké takhle žít. Dítě pláče, já mám pořád špatnou náladu a on pracuje a je unavený. Když mi přestal dělat naschvály a jednoho dne si sbalil věci, řekla jsem mu, ať nelituje. Zdálo se, že se uklidnil. Zůstal doma.
Téměř měsíc byl normální. Pak mě zase začal děsit, že odejde. Tehdy mi povolily nervy. Zatímco byl v koupelně, sbalila jsem všechny jeho věci do tašek a dala je ke vchodovým dveřím. Byl v šoku. Vyšel z domu a řekl mi, ať si rozmyslím, co jsem udělal. A já po něm hodil z balkonu v osmém patře jeho věci.
Byl to okouzlující pohled. Všichni sousedé byli překvapeni. Ale mně to bylo jedno. Nikdy jsem ho nemilovala, v poslední době jsem ho jen tolerovala. Žil na mém území a dost vydělával. To znamená, že je kde žít a pro koho žít. A ať hledá štěstí jinde!
