Maminka a tatínek se zabili při autonehodě, tatínek zemřel a maminka zůstala invalidní. Ale i když jsme žili v chudobě, byli jsme si s maminkou velmi blízcí. S matčinou pomocí jsem vystudoval univerzitu s červeným diplomem a byl jsem pozván na dobře placené místo. Život se stal jednodušším, maminka dokonce trochu omládla, začali jsme ji léčit a brzy si dokázala poradit bez cizí pomoci.
Syn majitele firmy přišel pracovat k nám, seznámili jsme se, začali spolu chodit a brzy mě Sergej požádal o ruku. Sergejův otec vlastnil několik továren a firem a v jedné z nich jsem pracovala. Otec mého budoucího manžela nebyl zrovna nadšený z toho, že se jeho jediný syn oženil spíše z lásky než kvůli postavení, ale synovu volbu respektoval.
Přestěhovala jsem se do Moskvy, manželovi rodiče nám dali byt, zaměstnali nás s dobrým platem v jiné firmě a rozhodli jsme se vzít s sebou maminku, chvíli s námi bydlela a pak řekla, že odejde, protože se nechtěla plést mezi mladé lidi. Ale my jsme se s manželem rozhodli, že jí pronajmeme byt, nedaleko od nás a od Li Carni.
Všechno šlo dobře, chodila jsem za maminkou každý den, ale ten den jsem nemohla, trčela jsem v práci, tak jsem se rozhodla, že za ní půjdu druhý den před prací.Když jsem přišla domů, zavolala jsem matce, ale nezvedala telefon, tak jsem si začala dělat starosti a s manželem jsme se rozhodli, že k ní půjdeme, ale když jsme přišli, nikdo nám neotevřel.
Sousedé nám řekli, že přišel nějaký muž, který ženu vyhodil z bytu a řekl jí, aby už nikdy nepřišla k rodině jeho syna. Uvědomila jsem si, že to byl můj tchán, tak jsem za ním šla a všechno mu řekla a on mi to řekl: “Tvoje matka je pro naši rodinu přítěží, neustále bere peníze rodině mého syna a já jako otec to nemohu dopustit, a pokud nejsem s něčím spokojená, mohu dát výpověď, protože firma, ve které s manželem pracujeme, je jeho firma.”
Bez dlouhého přemýšlení jsem napsala výpověď, zaregistrovala ji u sekretářky a odjela do svého města, do domu své matky. O den později za mnou přišel manžel a začal mě žádat, abych se vrátila, ale já mu řekla, že moje matka je pro mě nejdůležitější na světě. Manžel se usmál a řekl: “Jinou odpověď jsem od tebe ani nečekal.
Dal jsem výpověď, klíče jsem dal matce a řekl jsem jim, ať už mě neobtěžují, že už nemají syna.” Objal jsem ho a rozplakal se. Teď s manželem čekáme miminko, s tchánem nekomunikujeme, ale tchyně k nám jezdí na návštěvu a máme z toho velkou radost. Jednou před porodem mi maminka řekla, že si musíme všichni společně promluvit.
Posadila si mě a mého manžela a požádala nás, abychom se se Serhiyovým otcem usmířili, já jsem řekla, že už o tom nechci mluvit, ale moje matka trvala na tom, abychom se usmířili, protože on nás má rád, ale po svém. Vstala a zavolala tchánovi, on na ten telefonát čekal tři roky, promluvili jsme si, omluvil se mně i matce a zkrátka jsme se usmířili.
Tchán nám koupil velký dům v Moskvě, všichni jsme se do něj nastěhovali, já jsem porodila dvojčata, kluka a holčičku, maminka bydlí s námi, pomáhá nám s domácností, tchán zbožňuje svá vnoučata, hodně se změnil. Můj manžel pracuje společně s otcem, předává mu své podnikání a chce si užívat komunikaci s vnoučaty. Nemocní lidé jsou také lidé a mohou mít mnohem větší duši než zdravý člověk, nepodvádějte je, osud vás může velmi tvrdě potrestat.
