Kosťa si byt prohlédl a rozhodl se ho koupit. “Beru ho,” řekl realitnímu makléři. Najednou uviděl něco, co Kosťu přimělo… Ale nespěchejme, řeknu vám všechno pěkně popořádku. Tenhle byt si chtěl pronajmout, protože byl po rozvodu bez domova. Kdysi velký, bouřlivý a sebevědomý mladík Kosťa přišel dobýt Moskvu z malého města.
Měl velkolepé plány. Pracoval jako cokoli: řidič, číšník, úředník. Vzal si Olgu, Moskvanku, která byla jeho pravým opakem: klidná, tichá, drobná. Moje seznámení s Kosťou bylo zvláštní. Přišel k nám do redakce a nabídl nám nové počítače.Řekl jsem, že je nepotřebujeme, ale z nějakého důvodu jsem mu dal své telefonní číslo.
Občas mi zavolal a pokaždé se mi snažil něco prodat. A jednou mě pozval do restaurace, aby se mnou probral nějaký obchod. Tam jsem se seznámil s jeho ženou. Celý večer mlčela, ale Kosťa mluvil bez přestání. A na konci mi řekl: “Líšo, napiš o mně!”. Jeho žena se zhroutila a řekla mu, že je to divná žádost.
“Proč bych o tobě najednou měla psát? Možná bys měl nejdřív něčeho dosáhnout…” Kosťa se k ní prudce otočil: “Nevměšuj se do mužského rozhovoru, ano? Kdo si myslíš, že jsi? Sedni si a drž hubu! Bylo to nechutné. Rozloučil jsem se a rychle odešel. O mnoho let později jsme se náhodou potkali na ulici.
Požádal mě, abych si někde sedl, a já souhlasil. Protože můj novinářský instinkt – alias prostá zvědavost – udělal své. Ukázalo se, že za celá ta léta nic nedokázal, byl to bezvýznamný manažer, který pracoval s plastovými okny. Podruhé se oženil, ale ani to mu nevyšlo a po sedmi letech se rozvedli. Měl děti.
Měl také vlastní dům. Po rozvodu nepotřeboval velký byt, a tak nyní hledal garsonku. Podělil jsem se s ním o kontakty na velmi dobrého realitního makléře. Už se chystal zaplatit zálohu, když uviděl malou fotku dívky v koupelně s růžemi. “Promiňte, komu ten byt patří?” “Olze Dmitrijevně,” odpověděl realitní makléř.
“Potřebuji se s ní setkat.” “To asi nepůjde, je to velmi zaneprázdněná osoba.” “Jsem její bývalý manžel. Realitní makléř s Olgou mluvil a ona souhlasila, že se s ním sejde doma. Když přišel ve smluvený čas, přivítala ho hospodyně: “Pojďte, ukážu vám kancelář.” Seděla v obrovské kanceláři za masivním stolem a dívala se do počítače.
A nutno podotknout, že se neviděli od chvíle, kdy ji nazval “tupou ovcí”. Pak se rychle zvedla a odešla. “Ahoj, Kosťo. Olga se podívala na monitor. Co se děje? – Chtěla jsem tě vidět. Žijete tady? – Částečně tady, částečně v Miláně. Pracuji v módním průmyslu. – A váš manžel? – Můj manžel pracuje v úplně jiném oboru.
Náš syn studuje v Londýně. Poslyš, jak jsi věděl, že ten byt je můj? – “Dívka mezi růžemi” Ten obrázek, co jsem ti dal. – Zvláštní, vůbec si ho nepamatuju. Tak proč jsi říkal, že mě chceš vidět? – Byl jsem zvědavý. Byli jsme spolu… – Jen tři roky. Potřebuješ něco? Třeba peníze? Nevypadáš moc dobře. Jak moc?
– Ne, jsem v pohodě. Rozmyslel jsem si to, ten byt si nepronajmu. – Jak chceš, je mi to jedno. “Máš ještě nějaké otázky pro tu hloupou ovci?” – Zajímavé… Zapomněl jsi na obrázek, ale na tohle ne! – Samozřejmě že ne. Nikdy nezapomenu a nikdy neodpustím. Hospodyně vás vyprovodí.
