Co si pamatuji, bydlím tady – v malém domku na okraji vesnice. Prožil jsem tu dětství, dospívání i mládí. Přivedla jsem sem svého snoubence, aby poznal maminku a tatínka, odešla jsem odsud s manželem a vrátila se sem ve 30 letech s dítětem v náručí – svou dcerou. Náš společný život se nevydařil a rozvedli jsme se.
Ale moji rodiče, kteří později zemřeli, mě rádi přijali zpět. Moje dcera v tomto domě vyrostla, vdala se a dala mi vnučku. Celý zajímavý příběh s obrovským košem vzpomínek. Jenže teď, když odložíme sentimentalitu, je třeba se na ten dům podívat reálně: zčernal, prohnul se, prohnul, podlaha je shnilá a do střechy, pokryté starou břidlicí, začalo zatékat.
Dcera se zetěm říkali, že zdi v domě kvetou a že je zbytečné dům opravovat, protože se brzy rozpadne. Pro jejich dítě není dobré žít v takových podmínkách, takže odjedou do lepšího města a pronajmou si byt. My tři jsme se sbalili a odešli. Zůstal jsem sám. Je těžké být sám, ale někdy si jdu popovídat se sousedy a vzájemně si pomáháme.
A nedávno jsem potkala sousedku – běhala šťastně, zářila, byla tak šťastná! Co se děje? Hned se mi začala chlubit, že její syn se snachou koupili na venkově malý domek o třech místnostech, solidní, s veškerým vybavením, dokonce s malým pozemkem na pěstování květin a rostlin!
V podstatě ji berou k sobě bydlet. Měla takové štěstí! Dokonce jsem jí záviděla – mě by si děti odvezly k sobě! A teď to vypadá, že se mi můj sen začal plnit. Volaly mi děti a do telefonu mi řekly, že chystají překvapení s bydlením, že přijdou a všechno mi řeknou. Byla jsem tak šťastná. Přijely děti a začaly mi vyprávět, že si pronajímají byt a chtějí mě vzít, abych se na něj podívala.
V taxíku, téměř ve slavnostní atmosféře, jsme přijeli k velkému domu! Také se blížíme k nové čtvrti, k nové zástavbě. Děti vystoupily z auta tak šťastné, že mi ukazují nový výtah, 4. patro, a tady je byt. Třípokojový byt! Je prostorný, světlý a již zrekonstruovaný. A já byla tak nadšená, že jsem se zeptala: “Děti, kde bude můj pokoj?
Dcera chvíli váhala a pak řekla: “Mami, zkazila jsi mi celé překvapení! Chtěly jsme, abys z nás měla radost jako ze svých dětí! Jak se sem všichni vejdeme?Tohle je naše ložnice, tohle je dětský pokoj a tohle je chodba: někde musíme hosty přivítat! A příští rok plánujeme další dítě, bude nás hodně, nebudeme se moci vtěsnat.
A na druhou stranu, jak chceš ten dům opustit? A kromě toho máš vzpomínky, přítelkyně a kočku, kterou tu nepotřebujeme. Raději ti koupíme nové umyvadlo. Její poslední slova jsem slyšel jako ve snu. Podívala jsem se na svého zetě – zakrýval si oči a já ho chápu: vždycky dceru ve všem poslechne, nikdy jí neodporuje.
Řekla jsem dceři, že musím nutně na kliniku, a šla jsem k autobusu. Tři dny jsem doma čekala, až se dcera slituje a zavolá mi, ale nezavolala. Pak jsem vytočila její číslo, abych zjistila, jak se jí daří. “Neděláme nic zvláštního, chodíme nakupovat, vybíráme nábytek,” řekla mi dcera.
“To je všechno. Přemýšlím: možná by to tak mělo být? Počítám s tím, že dům je starý a já jsem starý, protože je mi 63 let. Možná jsem se jen předem přesvědčil, že by mě dcera měla ze staré chaty odvést. Ona mi nic nedluží: ať si mladí žijí, jak chtějí. I když je hořké si to uvědomit, bohužel mě už nikdo nepotřebuje.
