Bylo to v noci. Asi ve dvanáct hodin mi odtekla voda a manžel mě odvezl do nemocnice. Bido Laha byl unavený, po náročném dni v práci, napůl spal, moc nechápal, co se děje, a přišel za mnou do porodnice. Šlo o to, že jsme se s manželem dohodli, že bude u porodu přítomen, aby mě podpořil, protože jsem měla velký strach – byl to můj první porod.
Samozřejmě z toho nebyl nijak zvlášť nadšený, ale stejně si nemohl pomoct a vyl mě.Sestra mu řekla, že budu rodit. Dodnes si pamatuji následující dialog mezi mým manželem a sestrou: – Pojďme se rychle svléknout. Vaše žena se chystá rodit.
– Jak to myslíte, svléknout? Jak to myslíte, úplně? A v té době jsem měla velmi silné bolesti, byla mnou vyrušena a spěšně odpověděla mému manželovi: “Cože? Ano, úplně. Tak pojďme, rychle. Pak mě odvedli na porodní sál. A pak začal můj porod. Mezi jednotlivými porody jsem se stále dívala na dveře a čekala, kdy se objeví můj manžel.
A pak se objevil, ale jeho vzhled byl tak enický, že se to snad už nikomu ani nezdá. Všichni přítomní se potáceli smíchy – celá rodina padla k zemi. Muž měl na sobě jen spodky. A puntíky, jak si jistě dovedete představit. Ani nevím, odkud jsem je vyhrabala. Nejdřív bylo ve vzduchu ticho, ale pak jsem uslyšel hlasitý smích.
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Dokonce se mi zdálo, že hluk na chvíli utichl. Manžela vyvedli z porodního sálu a dali mu sterilní plášť. Když se ho zeptali, proč se rozhodl pro tak okázalé vystoupení, vztekle odpověděl: “Co to máte za pořádek? Řekli mi, abych se svlékl! Tak jsem se svlékl…
Jeho pohled, plachý a rozzlobený zároveň, byl zcela upřen na sestru. Ona sama byla zmatená, celá umazaná a neustále se omlouvala. Ale ona za nic nemohla. Jen ji špatně pochopil. Zbytek práce strávil se mnou. Dima o této historce nerad mluví, ale já se usmívám pokaždé, když vidím ty památné kousky oblečení ve skříni.
