V Itálii jsem žil a pracoval deset let. Život v zahraničí je zajímavá a poučná zkušenost. Hodně jsem se naučil z místní kultury, zejména z té místní. Zvláště se mi líbil způsob života starších lidí v Evropě.
Pro ně život po šedesátce nekončí, ale teprve začíná. Začínají se věnovat svým koníčkům, cestují po světě a vedou aktivní a šťastný život.Chtěl jsem to samé, a tak jsem si vždy určitou část platu šetřil na stáří. Mám dceru, která se vdala před mým odchodem.
Ani já jsem na své dítě nikdy nezapomněla, vždycky jsem mu posílala peníze a drahé dárky k svátku. A teď je mi třiašedesát a začíná mi selhávat zdraví. Rozhodl jsem se, že je čas vrátit se do rodné země a užívat si západu života.
Dcera mi vyšla vstříc a setkání bylo vřelé. Ale druhý den za mnou dcera přišla. Věděla, že jsem si s sebou přivezl velkou sumu peněz na stáří. Začala mě prosit o peníze na byt. -“Máš dvě vnoučata, která se krčí v koutech v pronajatých bytech.
Nemůžete je takhle nechat! Když jsem jí naznačil, že její manžel vydělává slušné peníze a že si mohou pronajmout byt přes internet, Mila se rozzlobila.
-Ano, samozřejmě, a pak ho po zbytek života splácet! To je to, co chcete? Jsi tak sobecký. Nakonec mi řekla spoustu věcí a odešla.
