Náš jediný syn nás opustil s tím, že se chce oženit – bylo mu teprve 22 let. Ale my jsme se s manželem rozhodli, že mu nebudeme bránit, protože my sami jsme se oženili velmi mladí. Manželovi bylo sotva 22 let a mně 19 let. Takže to byl osud. A nevěsta se nám líbila: Maryanka studovala se svým synem na univerzitě ve stejné skupině. Když jsme zjistili, že je věc vyřízená, začali jsme se připravovat na oslavu.
Rozhodli jsme se, že když je Viktor náš jediný syn, měli bychom mu uspořádat svatbu. Podle očekávání jsme s manželem navštívili rodiče Mariany, naší budoucí snachy. O dívce jsme nevěděli nic, jen to, že jsme ji několikrát viděli s naším synem. Řekla nám, že žije se svou matkou ve vesnici nedaleko našeho města.
Tak jsme šli na dohazování. Samozřejmě jsme budoucího dohazovače na náš příchod předem upozornili. Manžel koupil květiny, já upekla dort a šli jsme se s budoucí rodinou takříkajíc seznámit. Po příjezdu nás jako první zaujal velmi čistý a uklizený dvůr.Samotný dům byl sice starý, ale také velmi čistý a úhledný.
U dveří nás přivítala naše budoucí dohazovačka Elena. Okamžitě se nám zalíbila: byla to krásná, příjemná žena. Lena nás pozvala ke stolu. Jídlo bylo opravdu dobré a bylo vidět, že se připravovala. Dobře jsme se bavili a Elena se ukázala jako báječná žena, ale na svatbě jsme se na ničem neshodli. Jde o to, že nás dohazovačka hned upozornila, že na svatbu nemá peníze. Po těchto slovech bylo vidět, jak se Mariana cítí trapně. Náš syn byl tímto vývojem událostí také velmi zklamaný.
Nechtěl svatbu pro sebe: věděl jen, jak moc o ní Mariana sní. S manželem jsme se rozhodli, že se svatby nevzdáme. Slíbili jsme synovi, že ji uděláme za vlastní peníze, a pak se uvidí, ukáže život. Dohazovači jí řekli, že by měla pozvat určitý počet důležitých hostů ze své strany. Lidé nepřijdou s prázdnýma rukama.
A to, co přinesou v obálkách, bude použito na zaplacení stolů v restauraci. I když Elena dlouho váhala, zda naši nabídku přijmout, nakonec jsme ji přesvědčili, aby děti podpořila. Ve středu, téměř před svatbou, zazvonil zvonek u dveří. Na prahu stál dohazovač. Její návštěva nás velmi překvapila a pozvali jsme ji na čaj.
Elena dlouho nevěděla, jak začít, a pak vytáhla z tašky bílou obálku a peníze. Ukázalo se, že jí naše nabídka byla tak nepříjemná, že šla do banky a vzala si půjčku. Požádali jsme ji, aby peníze bance vrátila, protože jsme nechtěli, aby se zapletla do půjček, protože když jsme ji navštívili doma, viděli jsme, jak jednoduše a nekomplikovaně ona a její dcera žijí.
Ale dohazovačka nechtěla nic slyšet s tím, že už se rozhodla. Měli jsme skvělou svatbu a děti byly velmi šťastné. Na samotné svatbě nás dohazovačka opět překvapila: s manželem jsme viděli, že je to nejen chytrá, ale i krásná žena. Eleně bylo teprve 45 let, byla dlouho rozvedená a sama vychovávala dceru.
Na svatbě jsme ji prostě nepoznali: Elena rozkvetla – její účes, make-up a šaty odvedly svou práci. Viděli jsme to nejen my, ale i všichni hosté včetně jejího mladšího bratra Vasyla. Vasylovi je 46 let, je rozvedený a už 10 let žije a pracuje v Polsku. Tentokrát přijel speciálně na svatbu svého synovce. Celý večer se Vasyl díval na Olenu a po svatbě řekl, že má v plánu zůstat na Uk ještě nějakou dobu. A já jsem mohl tušit důvody…
A tak jsme hned příští neděli jeli do vesnice k dohazovačce znovu, abychom se jí znovu dvořili, ale tentokrát jí. Vasylovi a Oleně všechno dobře dopadlo, vzali se a o pár měsíců později si můj bratr odvezl svou ženu zpátky do Polska. Tak se z mého dohazovače stal můj příbuzný. Je to velmi dobrý člověk a zaslouží si štěstí.
