Jmenuji se Karina. Jsem vdaná devět let. S manželem Antonem máme dvě krásné dcery. Anton je nosí v náručí. Jsou to skutečné tatínkovy dcery. Moje dcery se dokonce tajně víc sbližují se svým tátou než se mnou. Po celou dobu našeho rodinného života jsme s manželem žili v harmonii, ale v poslední době se nějak změnil.
Začali jsme se častěji hádat, k dětem se začal chovat jinak, někdy na ně dokonce křičel. Přemýšlela jsem, co se děje, co dělám špatně? Nemohla jsem dojít k žádnému závěru, a tak jsem se rozhodla zeptat se manžela přímo. “Měl jsem nějaké potíže v práci,” odpověděl. “Tehdy jsem začal být ospalý.
Ale naše problémy si to nedovolily. Dny ubíhaly a manželův postoj k nám se neoteploval. Jakmile jsem sebrala sílu s ním znovu promluvit, ozval se mi telefon. Zvedla jsem telefon. “Řekni manželovi, ať ti řekne o svém dítěti. Jeho syn Maxik roste. Než jsem stačil její slova vstřebat, zavěsila telefon.
Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. Můj manžel ležel na pohovce v obývacím pokoji. Hned jsem k němu přišla a zeptala se ho: “Miláčku, nechceš mě představit Maxíkovi? Byl překvapený, viděla jsem mu to na očích. Pak mi začal něco říkat, ale já ho neposlouchal, protože se z toho snažil vyvléknout tím, že mi řekl pravdu.
Pak jsem řekl, že si všechno zjistím sám, ať to stojí, co to stojí. Zřejmě si uvědomil, že je čas si promluvit. Řekl, že před dvěma lety měl poměr s novou kolegyní v práci. Když zjistil, že je těhotná, požadoval rozvod s odůvodněním, že má rodinu a nehodlá ji zničit, protože svou ženu a děti velmi miluje.
Žena si však šla svou cestou a dítě opustila. Poslouchala jsem a nemohla uvěřit, že se to děje právě nám. Moje kamarádka pracovala v dětském domově. Jednoho dne mě pozvala na své pracoviště, abych “všechno viděla na vlastní oči”. Šel jsem. Kamarádka mi ukázala manžela, jak sedí s tříletým chlapcem a něco mu nadšeně vypráví.
Kamarádka mi řekla, že chlapce opustili oba rodiče a nebohý chlapec byl umístěn do sirotčince k žijícím rodičům. Tehdy jsem si uvědomil, že se jedná o Maxika. Jakmile odešla, přistoupila jsem k manželovi: – Manželé, vy nejdete domů? Manžel se na mě podíval provinile a naštvaně, ale já se uznale usmála, on se rozplakal a objal mě.
Maxík mezitím nechápal, co se děje. Pak mu muž něco pošeptal do ucha a on se mi vrhl do náruče. “Věděl jsem, že mě najdeš,” vykřikl chlapec. Uplakali jsme ho ke spánku. Děvčata ho měla moc ráda. A vyrůstal jako šťastné a aktivní dítě. Nyní měl skutečnou milující rodinu.
Ani jsem nedokázala rozeznat rozdíl mezi děvčaty a Maxem. Dnes už mají dcery vlastní rodiny a Max brzy dokončí studium na Vysoké škole ekonomické. Jsem nesmírně ráda, že jsem tehdy udělala přesně to, co jsem udělala – vzala jsem manželovi nemilovaného syna.
