Na první pohled vypadá tento příběh jako jednoduchá fikce, ale nejdříve si ho přečtěte. Světlana viděla v sirotčinci jedenáctiměsíční holčičku Angelinu. Po návratu domů Světlanu přemohly myšlenky na dívku. Matku dvou chlapců neopouštěla z mysli. Svitlana mluvila se svým manželem.
Tolik si přála nakojit dítě. Manžel byl proti rozhodnutí své ženy: malá Angelina měla stále bujné kytky těch nejzákeřnějších nemocí. Dítě nevidělo, neslyšelo a dokonce ani neudrželo hlavičku. Světlana byla odhodlaná jít až do konce. “Víte, že ta holčička není cenná, že?” řekla ředitelka školky, “měla jste si to dobře rozmyslet nebo měsíc počkat.
“Aha, to je pravda,” snažila se Světlana ovládnout, “horší znamená, že už to rozhodnutí těžce nesla, a teď se ji snaží přesvědčit, aby Angelinu oddělila od matky, je to moje dcera, nikdy neustoupím. A to, že měla takové potíže, je tvoje vina.Ne, abyste ji vyšetřili, abyste se o ni postarali… čekáte, až ji zaregistrují jako invalidu, abyste dostali víc peněz?
Ředitel zabouchl dveře a Světlana zůstala sama se svými myšlenkami. Angelina, její dcera, to cítila od prvního okamžiku, kdy dítě uviděla. Vyřídila všechny papíry a konečně si dceru odvezla domů. Manžel ji opustil – nevydržel ten tlak. Světlana se nevzdala. Chodila s Angelinou na procházky; pokroky byly vidět každý den a to ji motivovalo k dalším cílům.
Za měsíc už Angelina lezla a za další dva měsíce chodila a držela se pohovky. S každým Angelininým krokem se Světle zalily oči slzami. Jednoho dne Angelina náhle uslyšela zvonění interkomu: kurýr jí přivezl nové šaty na zkoušku. To holčičku vyděsilo a rozplakala se. Angelina to uslyšela. Slyšela.
Sveta a Angelina musely udělat poslední krok k plnému štěstí – operaci zraku. Šedý závoj na Angelininých hnědých očích jí bránil obdivovat krásu okolního světa, krásu její matky. Vše bylo připraveno k operaci, ale lékař nedával stoprocentní naději. Šedý zákal se měl léčit od narození, ne v tak zanedbaném období.
Angelina byla od malička silná a statečná dívka. Světlana si byla jistá, že se její dceři zrak vrátí. Po operaci lékař se zklamanou prognózou odstranil obvaz z obličeje dítěte. První vrstva, druhá, třetí, čtvrtá… Obvaz se zdál být nekonečný, ale poslední klubko zůstalo v doktorových rukou.
Angelina zamžourala do ostrého světla v očích, pak se jí zorničky rozutekly do různých stran, jak bylo jejím starým zvykem. Později se Angelina soustředila na doktorovu tvář, rozhlédla se po všech objektech ve svém zorném poli a zastavila se u Světliny tváře. Holčička se pozorně a s vážným výrazem zadívala Světě do očí a zachichotala se.
Světlana dceru objala a rozplakala se, pak se slzy smísily s hlasitým a zvučným smíchem. Angelina byla nejsilnější dívka, jakou kdy Světlana poznala. Ano, jak jsem řekl na začátku, příběh je jako pohádka. Šťastný konec to jen potvrzuje, ale Světlanu znám osobně a byla jsem svědkem prvních krůčků malé, ale tak statečné Angeliny.
