Po smrti vlastního otce jsem kategoricky odmítala považovat matčina nového manžela za svého otce, protože otce mi nikdo nemohl nahradit, na něj jsem měla vždy dobré vzpomínky, ale čas ukázal, že tento matčin nový manžel nebyl tak špatný člověk.
Když mě viděl plakat v mém pokoji, neváhal, sedl si vedle mě, vyprávěl mi příběhy ze svého dětství a ukázalo se, že také vyrůstal bez otce, a dokonale mě chápal. můj nevlastní otec mi pomohl v těžkém období, a nebyla to jen jedna událost, v budoucnu mi také mnohokrát pomohl, podporoval mě ve všech mých snahách.
Dělal, co mohl, jak nejlépe uměl, aby mi usnadnil ten či onen úkol, a já jsem si toho opravdu vážil a vždycky si toho budu vážit. Bohužel ani tehdy náš život nezářil barvami a otčím brzy zemřel, a i když jsem ho nikdy nepovažovala za otce, byl to dobrý člověk a máme na něj jen dobré vzpomínky.
Ale pak se zničehonic objevil jeho syn… jeho vlastní syn. Celou tu dobu žil s matkou, ale jakmile jeho otec zemřel, vzpomněli si na něj, respektive vzpomněli si na jeho dědictví, které podle chlapce mělo připadnout jemu. A taky by tomu tak bylo, kdyby nebylo závěti, kterou otčím zanechal.
Odkázal veškerý svůj majetek mně a mé matce, což marnotratného syna rozzuřilo, ale nemohl nic dělat. Víte, v našem vztahu s nevlastním otcem nehrála roli závěť, protože za jeho života jsme o ní s matkou neměli tušení a nikdy jsme o ní nepřemýšleli.
Nicméně tím, že všechno, co za svého života vydělal, odkázal mé matce a mně, v podstatě cizím lidem, můj nevlastní otec jen znovu dokázal, že se k nám choval s upřímnou láskou, bez jakýchkoli výhod.
