Můj manžel zdědil dům ve vesnici po svém dědečkovi. Na první pohled bylo jasné, že dům je tak starý, že se v něm nedá bydlet. V posledních letech v něm nebydlel ani dědeček, kterého se ujala Semenova matka.
Bohužel dřevěné domy ponechané bez obyvatel poměrně rychle chřadnou. Do střechy dědečkova domu zatékalo a všude byla cítit vlhkost.Obecně by bylo jednodušší prodat dům i pozemek, ale můj manžel je sentimentální člověk.
Semen si okamžitě vzpomněl, že zde strávil dětství. V prvních letech jeho života žili jeho rodiče u prarodičů. Vyprávěl mi mnoho zajímavých příběhů z té doby. – “Mám na tohle místo tolik hezkých vzpomínek,” povzdechl si Semjon.
“Kéž by tu naše děti mohly běhat jako kdysi já.” Zamyšleně jsem se na něj podíval. Pozemek je opravdu velmi dobrý, a kdyby se z něj stala letní chata, bylo by to jen dobře.
Zřejmě jsme měli s manželem ve stejnou chvíli stejný nápad, protože on zvolal: “Nech mě ten dům zrekonstruovat! Právě jsem na dovolené. Přátelé mi pomohou, když je požádám.
A už měsíc je práce v plném proudu. Nápad je to skvělý, dokonce to nějak sjednotilo naši rodinu. Je lepší pokusit se vdechnout zahradě život, než jít snadnou cestou a prostě se jí zbavit.
