Vím lépe než kdokoli jiný, jak důležité je mít v životě jasné cíle, protože bez nich život prostě nemá smysl. Raději budu pracovat den navíc, než abych lenošila na gauči a snila o tom, čeho všeho mohu dosáhnout tvrdou prací a sebezdokonalováním.
Svůj první nákup v podobě herní konzole jsem si pořídil za vlastní peníze, vydělané tvrdou prací, v patnácti letech. Pro každé období svého života jsem měl samostatný cíl, kterého jsem se snažil dosáhnout do určitého termínu. Když jsem se stal dospělým a studoval na univerzitě, mým hlavním cílem bylo koupit si byt.
Bez ohledu na to, jak je muž okouzlující, bez ohledu na to, kolik má peněz, už to, že žije s rodiči, o něm hodně vypovídá, a to většinou špatně. To všechno se ale nedá říct o mém bratrovi, znamenitém lenochovi, který překonal kočky tím, že devadesát procent života prožil vleže, jen tak bezcílně leží na gauči.
Občas jsem se ho ptala, jak hodlá zabezpečit rodinu a co bude dělat, když už je mu jednadvacet a nikdy předtím nepracoval, a on se odpovědi vyhýbal, ale brzy jsem zjistila, jak se hodlá oženit, přesněji řečeno na čí krk. Stalo se to, když jsem konečně dosáhla toho, na čem jsem šest let tvrdě pracovala, totiž vlastního domu.
Právě jsem se nastěhovala, zabydlela se v novém domě, když mi najednou hned druhý den zavolal bratr a nařídil mi, abych byt vyklidila, protože se za dva dny stěhuje se svou přítelkyní.
Nechápala jsem, o čem to mluví, ale později se ukázalo, že požádal rodiče, aby se mnou promluvili a přesvědčili mě, abych mu byt přenechala, s čímž jsem samozřejmě nesouhlasila, a v důsledku toho se na mě celá rodina urazila, ale mně už to bylo jedno, protože jestli jsem v jejich očích jenom pytel peněz, tak to byl jejich problém.
