Se sestrou Myroslavou jsme nikdy neměly normální vztah. A měly jsme rozdílné osudy. I když jsem byla mladší, vdávala jsem se jako první. Nejprve jsme bydleli u tchyně, pak se život začal zlepšovat a my se přestěhovali do pronajatého bytu. S Yurou máme čtyři děti – tři dcery a syna.
Samozřejmě to někdy nebylo snadné: někdy se stalo, že jsme museli šetřit každou korunu, abychom dětem koupili ovoce nebo pastelky. Moje sestra se vdávala v poměrně pozdním věku, bylo jí 38 let.Její manžel byl bohatý, ona pracovala, vydělávala slušné peníze a všechny je utrácela za sebe.
Ale za celé ty roky nekoupila synovcům ani čokoládu… Po svatbě s námi Myroslava přestala komunikovat. Žila jako v rukavičkách, občas jsme se s dětmi chodili dívat na její velký dům, ale za vysokým plotem toho moc k vidění nebylo. Jednoho dne jsem jí zavolala a požádala ji o půjčení peněz pro děti – ale odmítla.
Můj muž měl Myroslavu velmi rád, a tak na ni okamžitě přepsal obrovský dům, protože neměli děti. Čas plynul, naše děti vyrostly a my s manželem jsme začali střídavě cestovat za prací. Podařilo se nám koupit byt, pak malý venkovský domek. Ale u Myroslavy bylo všechno naopak.
Když její manžel zemřel, celé jeho dědictví, kromě slíbeného domu, připadlo jeho dětem z prvního manželství. A sestra se teď ocitla v situaci, kdy sice bydlela ve velkém domě, ale neměla dost peněz ani na zaplacení účtů za komunální služby. Když za mnou přišla a prosila mě, abych jí půjčil peníze, zeptal jsem se jí: “Jak to budeš splácet?
Měla by sis postavit dům. -Nemůžu: vzpomínka na mého manžela. Moje sestra se na mě zlobila, protože jsem odmítla její žádost. Ale copak zapomněla, jak mě posílala pryč v dobách, kdy jsme neměli ani na drobek chleba? Myslím, že moje sestra dostala, co si zasloužila. Ať se z toho dostane sama, stejně jako jsme to svého času udělali my.
