Ve čtyři hodiny ráno zazvonil telefon. „Haló,“ zamumlal jsem přes spánek. „Haló, potřebuju Michaila,“ ozval se v telefonu ženský hlas. „Nemůže přijít,“ odpověděl jsem. „Proč?“ telefon byl překvapený. Bydlím přece sama. Mezi mými přáteli žádný Michail není. Už jsem nemohla spát.
Po utrpení a mučení postele jsem vstala v šest ráno, v klidu se dala do pořádku a šla do práce.Večer jsem si nastavil budík na čtvrtou hodinu ranní. Probudil jsem se včas. Vytočil jsem číslo včerejšího ranního ptáčete (K/KQ).
Napočítal jsem asi sedm zazvonění, když hovor konečně někdo přijal. Byla to ta samá žena. Poznal jsem její hlas: „Ano. Poslouchám vás,“ řekla. ‚Dobré ráno, hledám Michaila,‘ řekl jsem vesele. ‚Kdo je Michail?
Podíval jste se na hodinky?‘ rozzlobila se. ‚Samozřejmě! Schválně jsem si nastavil budík, abych nezmeškal čas!‘ ‚Zbláznil jste se?‘ “Slitujte se. Volal jsi mi ve čtyři ráno. Copak jsem tě vzbudila? No, příště by ses měl podívat na hodiny, než zavoláš!
Uplynul asi týden. Další brzký telefonát. A zase od toho blázna. Ale tentokrát v sedm hodin ráno. – Haló, slyším Michaila? – Slyšel jsem její hlas. – Nemůžeš! – Odpověděl jsem, sotva jsem zadržoval vztek.
– Proč? Potřebuju s ním mluvit!“ – trvala na svém – Nemůžu ti pomoct. Žádný Michail tu není a nikdy nebyl. Zavolala jsem ti zpátky, abych ti ukázala, že nemůžeš volat ve čtyři ráno!“ snažila jsem se jí to vysvětlit. ‚Kde by mohl být?‘ nechápala to napoprvé.
“Jak mám vědět, kde je tvůj Michail? Už mi nevolej a já ti taky ne!“ zavrčel jsem a vypnul telefon. Pak jsem se zamyslel a zařadil její číslo na černou listinu. Pro případ, že by se podruhé nedovolala.
