Vždycky jsem věřila, že hlavním úkolem ženy je být příkladnou manželkou a matkou, a tak jsem se brzy vdala a stejně brzy měla děti. Můj manžel byl také dokonalý rodinný typ. Vždy jsem si jím byla jistá, plně jsem mu důvěřovala a věděla jsem, že v jeho tváři mám silnou oporu a zázemí.
S Fjodorem jsme měli tři děti: 2 syny a dceru. Kvůli dětem jsem se vzdala kariéry. Nejdřív jsem s nimi seděla v dekretu, pak už jsem se o ně jen starala: vodila jsem je na nejrůznější kroužky, dělala s nimi lekce, brala je do muzeí a divadel…Naše děti byly ve všem úspěšné.
Ve škole měly samé jedničky a vyhrávaly ceny v soutěžích. Věřím, že kdybych pracoval, nebyli by tak aktivní. Děti vyrostly, zesnulý manžel dokázal synům našetřit na byt, pak zemřel a dcera se po svatbě přestěhovala k manželovi, protože kdyby si pronajali byt, na vlastní by nenašetřili.
Tehdy se začala objevovat moje vnoučata. Naše rodina se často scházela v mém domě. Vzpomínali jsme na nejlepší chvíle našeho života, vzpomínali na mého Feďu…
Často jsem zůstávala s vnoučaty, zatímco mé děti odlétaly se svými páry do různých zemí. Bylo to pro mě snadné, celý život jsem pro ně dělala všechno, tak proč bych měla sedět s vnukem? Jednoho dne mi dcera řekla, že bych měla vyměnit svůj byt za dva menší, aby konečně vyřešili bytovou otázku, protože by museli šetřit a šetřit z platu mého zetě…
(Ev/KQ) Udělala jsem, co mi dcera řekla, a od té doby je všechno naopak. Vnoučata vyrostla, děti mě už nepotřebují. Nyní žiji sama ve svém bytě. Jediné, co mě hřeje, je vzpomínka na naši rodinu před 25 lety… V jakém okamžiku jsem udělala chybu? Vložil jsem do nich celou svou duši a oni…
