Před mnoha lety přišel můj syn se svou ženou z jedné vesnice. Je to lékař, muž s doktorátem, inteligentní, z vážené rodiny. A moje snacha má devět tříd, žádné peníze a ani pár čerstvých šatů. Na vesnici se její rodiče topili v lahvi. Nebyl jsem však pobouřen tím, že si do domu pozval hladovou dívku. Snažila jsem se svou snachu vychovat: zapsala jsem ji do školy, učila ji slušnému chování a naučila ji číst.
O deset let později z ní vyrostla žena se solidní kariérou a vysokoškolským titulem. I když se ne všechno spravilo, pořád to bylo lepší než předtím. Společně se synem vydělali jmění.Samozřejmě jsem pomáhala, jak jsem mohla, a po narození vnuka jsem se stala nepostradatelnou asistentkou.
Moje snacha svého vnuka milovala. Pravidelně jsem jí radila, aby dítě nerozmazlovala, ale nikdo mě neposlouchal… Teď už je vnuk dospělý. Loni dokončil vysokou školu, žije a pracuje odděleně od rodičů. Nedávno nám řekl, že nám chce představit svou snoubenku. Po ukončení studia si začala hledat práci.
Sama je čerstvou imigrantkou a její rodiče ve Lvově vychovávají její dvě mladší sestry. Je milá, společenská a líbila se mi. Byl to jen první dojem, ale nevšiml jsem si ničeho špatného. Největší chybu však zachytila moje snacha: budoucí manželka mého vnuka nic neměla.
Začala tím, že se ta dívka chtěla vdát ne z lásky, ale aby získala vyšší postavení. Musel jsem zasáhnout a říct jí, že přítelkyně mého vnuka má na rozdíl od ní alespoň vysokoškolský titul. Moje snacha sama absolvovala devět tříd, než se vydala honit krávy. Všechno by bylo stejné, kdyby ji můj syn z té vesnice neodvedl.
Nemá právo nazývat někoho “flákačem a vyžírkou”, to je jisté. Potom už se mnou nemluví. Vnuk je matkou pobouřen, syn se snaží zůstat objektivní a snacha je na mě uražená. Nedávno jsem zjistila, že snacha vnuka varovala, že pokud si vezme jeho snoubenku, nic nedostane. Ještě téhož dne jsem u notáře zapsala vnukův byt jako dědictví.
