Jednoho dne mi Anežka vylezla na klín, podívala se mi do očí a zeptala se: “Tati, je pravda, že ti vůbec nejsem podobná? Že nejsem tvoje dcera?
Překvapilo mě to. Proč by sedmileté dítě mělo mít v hlavě takové otázky? Naše oči mají stejnou barvu a naše vlasy jsou tmavší. Holčička slezla z mého klína a šla se na sebe podívat do zrcadla.-Ano, barva je podobná, ale zbytek ne.
“Ale když nevypadám jako ty, tak nejsem tvoje dcera.” -Kdo ti to řekl? Moje žena, která mlčky připravovala večeři, podrážděně řekla: – Aňo, nemluv nesmysly!
V tu chvíli jsem zpozorněl. -Můj drahý, kdo ti to řekl? -Můj učitel matematiky. Řekla, že my dva si nejsme vůbec podobní, když jsem udělal špatný test. -To je nesmysl! Jsi moje dcera, ale ne vždycky se děti podobají svým rodičům.
To je naprosto normální. Když dcera odešla do svého pokoje, podíval jsem se zamyšleně na svou ženu. Všimla si mého pohledu: – “Na co se díváš? Vypadáš, jako bys nevěděl, kdo je jejich učitel matematiky.
Olena na mě žárlí už od univerzity, a dokonce může za to, že jsem se jednou rozešla s jedním klukem. Přistoupil jsem k ženě a objal ji. Vlastně jsem ji nikdy nepodezříval z nevěry.
