S manželkou jsme dlouho žili v pronajatém bytě. Nechtěli jsme si koupit byt online, protože byl dražší a trvalo by dlouho, než bychom ho splatili. Přes den jsem pracoval na stavbě a večer jsem měl brigádu v nedalekém obchodě. Moje žena byla také doma s dítětem, vyráběla na zakázku šperky z korálků, šila a vyšívala.
Starala se také o domácnost a dceru. Žili jsme skromně a nedovolili si nic navíc. A po osmi letech jsme konečně našetřili potřebnou částku a koupili čtyřpokojový byt. Pomalými krůčky jsme se blížili k našemu vytouženému snu. Zrekonstruovali jsme náš byt a nastěhovali se.
Konečně jsem mohl v noci klidně spát. Nedávno nás navštívil bratr mé ženy s rodinou. Vždycky žili v chudobě, v jednopokojovém bytě, a mají čtyři děti. Dáváme jim všechny malé po naší dceři, loni jsme pomohli jejich synovi do školy a často jim pomáháme jídlem a penězi.
Po několika dnech pobytu u nás nám řekl, že bychom se neměli stěhovat do jejich jednopokojového bytu, protože máme jedno dítě. Měli bychom jim dát náš čtyřpokojový byt. Oni mají velkou rodinu a my malou. Nejdřív jsem si myslel, že ztrácí nervy, ale ne, myslel to vážně.
Nejdřív jsem je nechtěl urazit, mluvil jsem klidně, vysvětloval jsem jim, že je to náš byt, jak jsme na něj těžce šetřili. V důsledku toho bylo kulturně nemožné jim to všechno vysvětlit. Po několika pokusech jsem jen ukázal na dveře. Nadávali a nadávali mi a já je málem vystrčil ze dveří. Odcházeli od nás naštvaní a chudáci děti nechápaly, proč na ně všichni křičí a hádají se.
Tak jsme je vyhodili z našeho domu. S manželkou jsme se rozhodli, že s takovými neschopnými příbuznými už nebudeme komunikovat. Místo aby nám blahopřáli a měli z nás radost, uspořádali v našem domě trh. Byt jsme si koupili za poctivě vydělané peníze, na všem jsme šetřili, takže nikomu nic nedlužíme.
