Stas, Anna a já jsme přátelé už od školy. Teď jsme samozřejmě rodiny. Těžko říct, kolik pudlů soli společně snědli. Když byla Anna malá, byla jí diagnostikována nemoc, která znamenala, že nikdy nebude moci mít děti. Když její kamarádka zjistila, že je těhotná, měli s manželem obrovskou radost.
Když se jim narodila dcera, nemohli se na ni přestat dívat. Dívku si hýčkali jako oko v hlavě. Třásli se o ni jako slepice o svá kuřata. Nesměla uklízet dům, neměla žádné povinnosti. Dokonce i na její studium se pohlíželo s despektem. Svého syna jsem trestala za špatné známky.
Stas a Anna svého Tomu za špatné známky ani nevynadali.Až do střední školy Anna snila o divadelní kariéře své dcery, ale pak se Stasovi podařilo ji přesvědčit a Tomi byla poslána na univerzitu, na právnickou fakultu. Snažila jsem se jim to rozmluvit, sama jsem právnička, vím, jaké odborné požadavky se kladou při žádosti o práci.
Protože jsem Tomu znala od dětství a měla jsem informace o její pracovní způsobilosti, byla jsem si jistá, že ji nikdo nezaměstná. Po celé čtyři roky, kdy Toma “seděla na zadku” na univerzitě, jí rodiče nejen platili školné, ale také na každém zasedání sledovali dceřiny známky.
Stas i Anna byli přesvědčeni, že to učitelé si na jejich dceru zasedli. Nechtěli si připustit, že Toma studovat nechce a neumí. Každopádně dívka diplom dostala. Má nulové znalosti. Vím to jistě, protože jsem jí pomáhal psát diplomovou práci. A teď naše kráska dostala diplom.
Ale nemůže si najít práci. Rodiče ji pošlou na pohovor, kde okamžitě zjistí, že úroveň jejích znalostí je pod soklem, a dají jí přednost před branou. Dívka se vrátí domů a lehne si na gauč. Až do příště, kdy ji rodiče pošlou na další pohovor. Teď na mě naši přátelé tlačí, abych jí sehnal práci. Ale já ji nechci přijmout ani se za ni před nikým zaručit. Nevím, jak jim říct ne, aniž bych se dostal do konfliktu se svými přáteli.
