Žil jsem se svou ženou a dcerou. Všechno u nás bylo skvělé. Dřel jsem jako kůň, abych se ujistil, že moje ženy nic nepotřebují. Ano, co se týče peněz a materiálních statků, nic nepotřebovaly, ale bylo všechno tak pestré? A já vám řeknu: ne. Práce mě zcela pohltila. Nevšiml jsem si, že bych se kvůli práci přestal věnovat své ženě.
Pracovala na zahradě, dělala domácí práce, doučovala dceru po škole nebo něco jiného… Manželka se často snažila domluvit nám rande, abychom nějak zmírnili napjaté pracovní prostředí doma, ale já jsem práci nestíhal a všechny nabídky jsem odmítal. Jednoho dne jsem přišel domů z práce a manželka nebyla doma.
Na kuchyňském stole byl teplý čaj. Ráda si však vařila čaj sama a nechávala ho nedopitý. Pak jsem si na chodbě všimla mokrého hadru.I když jsem ji doma nenašel, tento “důkaz” naznačoval, že moje žena byla doma poměrně nedávno. Ten den se neukázala a neukázala se ani následující den.
To už jsem obvolal všechny naše příbuzné a její přátele a byl jsem úplně zoufalý. Čekal jsem, až uplyne dvoudenní lhůta pro nahlášení pohřešované osoby na policii. Než lhůta uplynula, vzpomněl jsem si, že mi nedávno vzala kartu. Telefon měla samozřejmě celou dobu doma, ale dostat se do něj bylo téměř nemožné.
Pak jsem po několika jednoduchých manipulacích a telefonátech zjistil, že si manželka 23 hodin před svým zmizením rezervovala letenku do Oděsy. Jak jsem znal její povahu, její narážky, pohlednice a nejrůznější romantické vzkazy špehované z filmů, došlo mi, že ne nadarmo si rezervovala letenku na mou kartu.
Okamžitě jsem zavolal své asistentce a řekl jí, aby mě druhý den nečekala. Jel jsem do Oděsy autem a dceru měla vyzvednout její babička. Věděl jsem, kde má být moje žena. A měl jsem pravdu… V dálce jsem viděl siluetu své ženy, jak sedí na ohništi u moře. Měla na sobě lehké šaty a rozpuštěné kadeře.
“Miláčku, pojďme domů,” zašeptal jsem a zezadu ji objal kolem pasu. “Ne, miláčku, můžeš jít sama, jestli chceš, ale beze mě. Několik minut jsme mlčky hleděli na vlny zuřivě narážející na břeh. Najednou moje žena natáhla ruku. “Telefon,” řekla jemným hlasem.
Nic netušíc jsem jí do ruky vložil svůj telefon. Vstala a hodila ho daleko, daleko do moře. Padl jsem na kolena a počítal, kolik hovorů zmeškám, než si pořídím nový telefon a obnovím kartu. O minutu později na mě sestoupil určitý klid, mír a pocit lásky a útěchy spolu s výjimečnou milovanou osobou…
