Letos mi bylo 50 let. Posledních 15 let jsem pracoval a žil v Itálii a svou vlast jsem navštěvoval jen zřídka, s výjimkou dovolených. Když můj syn nastoupil na univerzitu a přestěhoval se na kolej, stále jsem pracoval jako zdravotník. Vydělával jsem příliš málo na pohodlný život, takže když mi jeden pacient nabídl práci v Itálii, souhlasil jsem.
Rodiče mě podporovali a synovi to bylo jedno – ten už žil v jiném městě. Pracoval jsem, posílal rodičům pení a oni si za ně postavili dům.Se vším jsem byla spokojená.
Před dvěma lety mi zemřela matka a můj syn se rozhodl oženit. Vrátil jsem se domů a pomohl synovi svatbu zorganizovat, dokonce jsem nevěstě koupil šaty, protože dohazovači na ně neměli peníze. Rozhodl jsem se, že své letošní padesáté narozeniny oslavím ve své vlasti.
A paní, o kterou jsem se staral, zemřela, takže jsem své poslání v Itálii považoval za splněné. Za zmínku stojí, že jsem svůj dům po synově svatbě pronajal. Takže když jsem se vrátil domů, začal jsem u nich bydlet. Každý den jsem si všímala, jak chladně a bez velké lásky se ke mně snacha chová.
Ráno mě ani nepozdravila, ale doufala jsem, že si na mě jen zvyká. Ve svatební den jsem si uvědomila, že bych si neměla dělat falešné naděje. Byla jsem na svou snachu nepříjemná. Pozvala jsem na oslavu dohazovače a pár přátel a to bylo vše. Během hostiny za mnou přišla švagrová a zeptala se, kdy se vrátím do Itálie.
Řekla to mírným tónem, nejspíš proto, abych se neurazil. Řekla jsem, že tam nemám co dělat, a šla jsem do kuchyně doplnit talíře se salátem. Najednou jsem zaslechla, jak se snacha baví s matkou.
“Radovali jsme se brzy,” řekla snacha matce, “vypadá to, že tu zůstane dlouho, na bourání našeho starého domu je ještě brzy. Strávila jsem dvacet let života budováním vlastního hnízda a moje rodina to všechno ničí.
