Mé kamarádce Světle byla diagnostikována strašná nemoc. Říká, že s tím nehodlá nic dělat. Pokud se vyléčí, fajn, pokud ne, no… znamená to, že je to její osud. Faktem je, že Světlana je moje kamarádka z dětství. Chodily jsme spolu do školy a trávily spolu většinu dní, než jsem se vdala.
Já jsem se vdala a přestěhovala se s manželem do města, zatímco Sveta zůstala s manželem na vesnici. Sveta má dva syny a já jednu dceru. S manželem jsme z ní vychovali velmi samostatnou a zodpovědnou dívku.
Situace její kamarádky je zcela opačná. Svitlanin manžel se nedávno vrátil z Itálie, kde pracoval více než 15 let. Bylo mu již 60 let, a tak se Semen rozhodl opustit svou práci a vrátit se k rodině. Muž si s sebou přinesl peníze, poměrně skromnou částku.
Světlana okamžitě začala přemýšlet o tom, jaké další potřeby mají její synové, a oni věděli, o co mají matku požádat: požádali o plot pro své území nebo o “přidání” na vysněné auto. Zastavila jsem Světlanu.
Řekla jsem: “Máš být dospělá babička. Copak nechápeš, že by sis měla našetřit nějaké peníze na zajištěné stáří? Tvůj manžel šetřil na tohle, ne na stavbu plotů kolem synovy dači.
Kamarádka se na mě urazila, ale když se dozvěděla o své nemoci, hned mi zavolala. Tak jsem jí s klidnou duší řekla, že může dát manželovy úspory na léčbu. Už v telefonu jsem slyšela, jak je kamarádka z mých slov v rozpacích. A ano, ukázalo se, že všechny peníze dala svým synům na nové rozmary.
