V desáté třídě k nám přišel fotograf, aby vyfotil maturanty. Byl mladý, štíhlý, pohledný. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. A když mě požádal o focení, okamžitě jsem souhlasila. V úterý večer jsme začali fotit a pak jsme šli spát. Ve středu jsem se probudila v jeho náručí.
Naše schůzky trvaly měsíc, dokud jsem nezjistila, že jsem těhotná. Fotograf se se mnou rozešel a já to ze strachu neřekla rodičům. Nosila jsem volné oblečení, takže matka zjistila, že jsem těhotná, až když už bylo pozdě s tím něco dělat. Matka plakala a můj rozzlobený otec mě vyhodil z domu.
Později se ukázalo, že mě chtěl táta jen postrašit, ale já odešel a už se nevrátil. Našel jsem si společnost, která bydlela v opuštěném domě. Vrátila jsem se tam se svým novorozencem. Sousedé si naší chaty nevšímali, ale když uslyšeli pláč dítěte, okamžitě to nahlásili na policii.
V důsledku toho mi bylo dítě odebráno, zbaveno rodičovských práv a já jsem byla vrácena rodičům. V té době mi bylo sedmnáct let. Teď je mi dvacet sedm. Mému synovi je deset let. Rok se mnou pracovali psychologové, pak jsem strávila další rok ve škole. Rodiče mou existenci tolerovali sami sobě.
Ztratil jsem duchovní spojení s rodiči a synem. Nekouřím, nepiju, pracuji a jsem v posledním ročníku na univerzitě. Vím, ve kterém sirotčinci je. Často chodím do sirotčince a dívám se na něj zpovzdálí. Bojím se k němu přiblížit – bojím se, že mě nepřijme.
Už desetkrát jsem mu koupil dárek, zamířil jsem ke vchodu do sirotčince, ale na poslední chvíli jsem se otočil. Dokonce jsem se radila s opatrovnickou službou. Ujistili mě, že mi dítě mohou vrátit. Ale jakmile si představím, že se mu podívám do očí, okamžitě mě přemůže bolest a smutek. Nevím, jestli budu mít odvahu k synovi přistoupit…
