Můj manžel, mé dvě děti a já jsme žili a užívali si života ve městě. Měli jsme tam třípokojový byt, který jsme s manželem koupili z vlastních peněz. Vždycky jsem byla na svou rodinu hrdá a považovala jsem se za šťastného člověka, protože mít rodinu, jako je ta naše, je opravdové štěstí.
Ale s mými rodiči to nebylo vždycky tak dobré. Když jsem byla malá, máma a táta se pořád hádali. Nikdy se neměli rádi, hádali se kvůli každé maličkosti a nepamatuji si jediný den, kdy by se u nás doma nehádali nebo nekřičeli. Asi proto bylo vždycky mým největším snem vytvořit šťastnou rodinu.
To se mi naštěstí podařilo.Jednoho dne jsme se cítili ve městě přeplněni, protože naše práce byla takového charakteru, že jsme mohli pracovat z vesnice, a tak jsme se rozhodli přestěhovat na vesnici, blíž k mé matce. Ať se v dětství stane cokoli, máma mě vždycky pochopí a podpoří… no, myslela jsem si to, než jsme se přestěhovali.
Pronajali jsme si byt ve městě a přestěhovali se do domu naproti matčinu domu. Peníze z nájmu městského bytu jsme použili na zaplacení nájmu domu a ještě nám zbyly. Někdy jsem brala děti k matce, abychom se s manželem mohli chvíli věnovat výhradně práci. Moje matka nerada seděla s vnoučaty a velmi nerada to dělala.
Brzy si začala stěžovat na hluk, který dělaly (ačkoli moje děti jsou naopak velmi tichí kluci), a pak po nás požadovala peníze na nákup jídla pro děti, i když jsme všechno nosili s sebou. Jednoho dne, po návratu ze sanatoria, mi matka řekla, že mě potřebuje s někým seznámit.
Protože byla s mým otcem už dlouho rozvedená, rozhodla se, že nebude ztrácet čas na dovolené, a seznámila se s Anatolijem, který se k mé matce už nastěhoval. Ani ne měsíc poté, co Anatolij bydlel u své matky, zaklepala jednoho dne moje matka na naše dveře a s rozpačitým úsměvem mi řekla, abych k ní už děti nevodila, protože “Anatolij nemá rád děti”. Řekla, že ona sama se čas od času zastaví. Pak už jsem s matkou nemluvila a nikdo z nás nechtěl tuto komunikaci obnovit.
