Když jsem se rozhodla adoptovat slabého chlapce z dětského domova, věděla jsem, že to nebude snadné. Chlapec se narodil předčasně, protože jeho matka během těhotenství pila.
S manželem jsme už měli dceru, které v té době bylo pět let, a já jsem mohla porodit, ale rozhodli jsme se porodit dítě, protože jsme chtěli dát někomu šanci na lepší život.Byl zrzavý, malý a prostý.
Žeňu jsme si okamžitě zamilovali, jako by to byl náš vlastní syn. A ano, nebylo to vůbec jednoduché. Teď už si ani nechci vzpomenout, kolik doktorů a klinik jsme prošli, abychom syna postavili na nohy. Naštěstí se vše podařilo. A i když mu zpočátku hrozila křivice, během čtyř let jsme se všech diagnóz zbavili.
Žeňu a Táňu jsme léčili úplně stejně. Ale když Žeňa vyrostl, všiml si, že je jiný než my, a začal se vyptávat. A my jsme mu nelhali, k čemu by to bylo, kdyby na to dřív nebo později přišel?
Teprve potom se synův postoj k nám změnil. Začal být posedlý myšlenkou najít své biologické rodiče. Přestože jsme mu nezkřížili cestu, byl na nás z nějakého důvodu stále naštvaný. V osmnácti si sbalil věci, opustil univerzitu a vydal se do hlavního města pokračovat v hledání.
Nerozešli jsme se v nejlepším, protože jsme s manželem chtěli, aby se věnoval studiu. Nakonec Žeňa vykřikl: “Vy nejste moji praví rodiče! Neříkejte mi, co mám dělat! Nepotřebuji tvou univerzitu! Nevíme, jak se s naším synem domluvit a přivést ho zpět do rodiny.