Když mi bylo 13 let, otec vyměnil mou matku za mladou Kazašku: nejen vyměnil, ale vyhodil ji z domu. Moje nová “matka”, teta Larisa, byla proti tomu, abych s nimi žila. Moje matka nikde nepracovala, ale měla dvoupokojový byt, který pronajímala a žila z těch peněz.
Velmi brzy mě odvedla od otce a jeho nové ženy a přestěhovali jsme se na vesnici k babičce z otcovy strany. Pro matku bylo velmi těžké vyrovnat se se všemi těžkostmi a bohužel se stala závislou na alkoholu. Babička se snažila matku podporovat, ale to vedlo k ještě závažnějším důsledkům, protože matka babičku podvědomě nenáviděla: vychovala syna, který opustil manželku a dceru kvůli kohanské ženě.
Zdá se, že kdysi dávno to byl vždycky jen matčin zlozvyk, který vedl k hrozné tragédii: babiččin dům zachvátil požár, dva moji příbuzní zůstali pod troskami domu a já zůstal sám. Když se o té události dozvěděl táta, přišel si se mnou promluvit. Nejdřív mě to hřálo, protože jsem si myslela, že mě přišel podpořit a nabídnout mi pomoc. Ale ne: přišel sdílet byt mé matky!
Ale jde o to, že matka dostala dědictví, když byla oficiálně rozvedená. Takže můj otec s tím nemohl mít nic společného. Když jsem o tom otci řekl, začal na mě křičet a házet nádobím. Běžela jsem k sousedům, požádala o pomoc a vyhodili jsme ho z domu.
Během několika dalších let se můj život začal zlepšovat: otevřela jsem si obchod s dámským oblečením, pak řetězec a koupila velký dům za městem s ochrankou a oploceným areálem. A pak se můj otec objevil znovu. Tentokrát řekl, že jsem povinna platit mu výživné podle svého zdravotního stavu.
Ukázalo se, že to byla Larisa, kdo mu poradil, aby utekl ke své dceři… Ale i tady jsem znala všechna svá práva: protože nám po rozvodu s mou matkou neplatil žádné výživné, měla jsem všechny důvody mu tuto pomoc odmítnout. – “Jestli chceš, můžeš podat žalobu. Ale věřte mi, že nemáte šanci. Pár výkřiků, křiku, nadávek na mou adresu – a zmizel z mého života, tentokrát však navždy.
