Lidé říkají, že dětství je nejbezstarostnějším obdobím života. Moje dětství však zdaleka nebylo bezstarostné. Pamatuji si jen otcovu neustálou nespokojenost a matčin unavený pohled. Nevzali se z lásky, prostě to tak vyšlo. Můj otec snil o synovi, ale narodil jsem se já.
Proto mě hned neměl rád. Teprve když se narodil můj bratr, začal být k matce loajálnější.Vydělával slušné peníze, ale matce dával jen peníze na domácnost. Aby mi mohla koupit novou bundu a boty, musela matka otce několik dní prosit.
Ten se velmi zdráhal utratit za mě peníze. Pak šla matka do práce a to byla jediná záležitost, kdy matka otce neposlechla. Teď, když mám vlastní rodinu a děti, chápu, jak těžké to pro ni bylo. Starala se o dům a děti.
Otec jí nikdy s ničím nepomáhal, ale vyžadoval dokonalou čistotu a chutné jídlo. Pro matku to bylo velmi těžké.Když jsem vyrostla, začala jsem jí trochu pomáhat. Ale pak jsem šel na vysokou školu a přestěhoval se do hlavního města. Tam jsem potkala Igora a vzali jsme se.
Pak moje matka vážně onemocněla. Otec vykřikl, že nebude žít s invalidou, a vyhodil ji z domu. Vzala jsem si matku k sobě, manželovi to nevadilo. Naštěstí se uzdravila. Otec si našel jinou ženu.
Můj bratr si to také nenechal líbit a odstěhoval se. Pak ho tato žena opustila a on přišel přemluvit mou matku, aby se vrátila. Přemlouval jsem matku, ale ona mě neposlouchala. Teď zase žije s tím tyranem. Jak ji mám přesvědčit, že si takové zacházení nezaslouží?
