Vladimír vždy věděl, že se při svém vzdělávání může spolehnout jen sám na sebe. Zpočátku ho vychovával otec, kterému bylo jedno, jestli se jeho syn stane obyčejným nakladačem, nebo zkušeným majitelem obchodu s alkoholem.
Nehodlal za něj zaplatit ani korunu. Když se seznámil s macechou, doufal, že ho alespoň podpoří a povzbudí ve studiu, ale nestalo se tak. Jen začala říkat, že se Vova honí za nepodstatnými věcmi. To však Vovu příliš nezlomilo. Co se zlomí jednou, nemůže se zlomit dvakrát.
Už si zvykl na to, že v honbě za lepším životem je úplně sám, bez podpory rodiny. Vova nastoupil na univerzitu ze státního rozpočtu.Co by ještě mohl potřebovat, aby byl šťastný? A k úplnému štěstí mu chybělo… bydlení v hlavním městě. Všechny pokoje v ubytovně byly už dávno obsazené.
“Ano, proč chce jít do hlavního města?” okřikla ho macecha, “mohl jít do místní školy, ale ne, vidíš, on chce být hlavním městem! Pak si Vova začal s novou vervou hledat práci. Nikdy si o peníze neřekl, ale na první měsíc života v pronajatém domě potřeboval velmi malou částku. “Co myslíš, budeš nás dál živit?
“To si budeš muset vyřešit sám, když ses rozhodl žít v hlavním městě,” řekla jeho nevlastní matka, “nebo ti mám vystavit účet za všechny ty roky? Vovovi se podařilo získat místo na koleji. Své osmnácté narozeniny se rozhodl oslavit ve svém rodném městě. Uvařil maso a griloval, a když se všichni posadili ke stolu, macecha mu podala tenký sešit.
“To je můj dárek?” zeptal se a zklamaně se podíval maceše do očí. Zápisník obsahoval všechny výdaje, které za ty roky utratil: bundy, boty, knihy a sešity – všechno. Vova vstal od stolu, sbalil si zbývající věci do jednoho batohu a odešel. Už se nikdy nevrátil, protože nedokázal odpustit otcovu zradu a macešinu krutost.
