Když jsem na testu uviděl dva proužky, moje štěstí neznalo mezí. Vždyť jsme s manželem po dětech toužili už dlouho, ale nevyšlo to. Připravila jsem pro manžela dárkovou krabičku. Dala jsem do ní dětské ponožky a těhotenský test. Uvařila jsem romantickou večeři a čekala na něj se zatajeným dechem.
“Jé, co to máš za lubem?” zeptal se mě manžel s úsměvem, “mám pro tebe překvapení. Posaď se ke stolu a otevři krabici. Pozorně se na mě podíval: myslím, že tušil, co v krabici je. Když to uviděl, vyskočil a běžel ke mně. nikdy jsem ho neviděla tak šťastného. – Dal jsi mi kluka, jsem tak šťastná! Musíme mu vymyslet nějaké zajímavé jméno,” řekl.
Když jsem se snažila mluvit o holčičce, přerušil mě a řekl: – Dáš mi kluka, tečka. O týden později jsme se rozhodli jít do UAB, byla to krátká doba, takže nám pohlaví dítěte neřekli. Když jsme tam šli podruhé, dítě leželo na zádech, ale potřetí nám řekli, že je to holčička. “Byl smutný?” zeptal se mě lékař. “Tak moc chtěl kluka, musel být smutný.”
“To je v pořádku, až vezme holčičku do náruče, zapomene, že chtěl syna,” snažil se mě lékař podpořit. Když jsem odešla z ordinace, manžel nebyl nikde k nalezení. Prošla jsem celé patro, ale nenašla jsem ho a telefon nezvedal.
Rozhodl jsem se jít domů, vešel jsem do vchodu, uviděl jsem své věci stát u dveří a na kufru jsem měl napsáno: “Chtěla jsem dceru, tak ji teď budu mít já.” Nepochopila jsem ten vtip, a tak jsem začala zvonit na zvonek. Muž neotevřel, ale křičel na mě, abych vypadla. Vzal jsem si kufr a rozhodl se jít k rodičům. Ještě téže noci jsem měl silné bolesti. Matka zavolala sanitku. Porodila jsem dvojčata: chlapce a dívku.
V den propuštění mě přišel navštívit manžel, nedal mi květiny ani mi nepogratuloval, jen řekl: “Jsem připraven vzít si tě zpátky, pokud opustíš svou dceru. Nabídl mi, abych se vzdala vlastního dítěte, a já jsem takový krok nemohla udělat. Podala jsem žádost o rozvod. Své děti vychovávám sama, nic od něj nepotřebuji. Ať do konce života lituje, že kvůli svému sobectví zůstal bez rodiny.