Jednou jsem v jedné skupině na sociálních sítích viděla, že v jedné vesnici jsou chudé rodiny, které potřebují dětské oblečení. My jsme samozřejmě žádné dětské oblečení neměli, protože naše děti už dávno vyrostly a všechno jsme rozdali, ale měli jsme nové záclony, které jsme nepotřebovali, a ty jsem mohla dát.
Měli jsme také nějaký starý nábytek, který jsme také nepotřebovali. Napsala jsem správci skupiny, požádala o adresu a telefonní číslo, abych se s nimi mohla spojit a sama se na všechno jet podívat a darovat to.Ráno v 11:00 jsem zavolal na číslo, které mi dala recepční.
Zvedla to ospalá žena. Nejdřív odpověděla velmi hrubě, ale když zjistila, že jim chci dát záclony a nábytek, okamžitě změnila tón a zjemněla. Okamžitě jsem si uvědomil, že něco není v pořádku, a rozhodl jsem se, že za nimi osobně zajdu a podívám se, jak žijí. Předem jsem zjistila, že mají děti.
Tato žena si začala dělat legraci ze života a ze státu. Smutným tónem řekla, že jejich děti už několik měsíců nejedly sladkosti. Rozhodl jsem se, že dětem koupím sladkosti… Jakmile jsem se přiblížil k domu, bylo mi to jasné. Jak jsem předpokládal, byli to jen opilci žijící v hrozných podmínkách.
Všechno kolem bylo špinavé. Okna byla špinavá a na chvíli mi bylo dokonce k smíchu, když jsem si na těch špinavých oknech představila své drahé záclony. Když jsem vešla dovnitř, byla jsem ještě víc pobouřená, protože v domě měli ještě větší nepořádek; a navíc měli domácí zvířata, která chodila kolem stolu a lezla na pohovku, kde spaly děti.
Bylo jasné, že ta žena se ani nechystá dům uklidit, i když mi řekla, že se rozhodla, že ho uklidí dnes. Odešla jsem od nich, nechala na stole sladkosti a doufala, že jim jednou děti vezmou a oni budou žít alespoň dobře a čistě. Jak budou žít, je jejich volba. Jsem proti tomu, aby se takovým lidem, kteří nechtějí pracovat a obviňují stát, pomáhalo a očekávají pomoc od jiných lidí.
