Nasťa nervózně přecházela po dvoře. Brala na sebe jednu práci za druhou, ale žádnou z nich nedokázala dokončit. Ruce jí nechtěly pracovat a uvnitř ji svíral pocit nepopsatelné nelibosti. Jak se mohla, vždy tak chytrá a vynalézavá, nechat podvést vlastním vnukem?
A její manžel se smál spolu s vnukem, když vytáhla ze zásuvky zrcátko. „Copak jsi zapomněla, Nasťo? Je prvního dubna, den vtipů a smíchu. Andrej tě chtěl rozesmát. Proto si vymyslel historku, že máš na nose skvrnu,“ řekl a smál se jako zamlada. Ale co když, myslí si vnučka, je stará a lhostejná ke svému vzhledu?
Právě naopak: právě teď, v 56 letech, chtěla Nasťa vypadat dobře, aby nikdo nehádal, kolik jí je let. Její kamarádka Věra však brzy oslaví šedesátku, a kdo by se jí divil? Má módní make-up i účes a obléká se moderně. Její život ve městě je však jednodušší než Nasťin na vesnici.
Od té doby, co se tam Věra přestěhovala, jako by omládla a zkrásněla. Občas se vrací na vesnici a navštěvuje svůj rodinný dům, o který se Nasťa stará.Pak si ti dva nemohou dost povídat… Po pravdě řečeno, Věra jí chyběla. Její smutnou náladu náhle pročistila blesková myšlenka:
Proč teď Věru neoklamat? Zavolat jí a říct jí třeba, že její dům zachvátil požár? I když v něm nic cenného nezůstalo, Nasťa by to věděla jistě: Věra se vyděsí a přijde. Ach, jak se jejímu vtipu zasmějí! A pak Nasťa pohostí svou kamarádku čerstvými jablečnými a borůvkovými koláči.
Věra je má totiž moc ráda. Také si jich pár odnese domů. Dá jí také mléko, obložené chlebíčky, zakysanou smetanu a hrudku sýra. Jako obvykle. „Jak to, že ten dům začal hořet? Co ho způsobilo? O čem to mluvíš, Nastěnko?“ křičela Věra do telefonu. „Přijď ke mně.
Jsou tu všichni sousedé, aby uhasili požár. Pospěš si, za chvíli přijede autobus,“ napsala sebevědomě Nasťa na stejný lístek. Vyšla z domu a vydala se na dvůr. Starý dům se na Nasťu díval svými modrými okny. V květinové zahradě se vyjímaly zelené stonky narcisů a v zahradě pod jasmínovými keři kvetly opožděné sněženky.
Nasťa přemýšlela, odkud se vzaly. A vzpomněla si, jak jich Věra kdysi v lese vykopala několik i s kořeny a zasadila je na zahradě. Nasťa obešla Věřin dvorek uctivým krokem, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Věděla, že se jejímu vtipu zasmějí. Asi za hodinu měla Věra přijet.
Za tu dobu Nasťa stihne prostřít stůl a dát Věře do koše prádlo. Tohle dělá vždycky, když Věra přijde. Pak Nastě zavolají vnoučata Katruša a Antončík a poděkují jí za lahodné dobroty. Nasťa má samozřejmě radost, protože opravdu není o co stát za tak lahodné mléko, jaké jí dává Lyska…
Její kamarádka se pořád dívala z okna, jestli už Věra přijela. Zdá se, že je to její postava na konci zahrad. Věra si tedy zkrátila cestu. Chudák dívka spěchala… Její křehká postava se už objevila mezi rozložitými třešněmi rostoucími na cestě oddělující jejich domy.
Byla oblečená do starého kabátu a náhodně uvázaného šátku. Nasťa se usmála, když viděla, jak Věra s vytřeštěnýma očima zírá na svůj dům… a pak pomalu odchází za bránu.Její kamarádka si představovala, jak brzy Věra přijde s tenkou tyčí v ruce a lehce ji za takový žertík plácne po zádech.
„Jdu podojit krávu. Až přijde teta Vera, řekni jí, ať počká,“ řekla vnukovi. Schválně tedy práskla kbelíky na dvoře, aby to Věra slyšela. Nasťa cedila mléko přes sněhobílé plátno a štědře ho nalévala do nádob pro Věru… Věra nepřišla.
„Byla uražená! Pyšná!“ zasmála se skepticky a rozhodla se, že se na sousedku podívá jako první. Tiše zaklepala na dveře. Věra neotevřela, a tak Nasťa chvíli postála a stiskla zámek. Na posteli, přikryté starým vyšívaným přehozem, ležela Věra bledá jako stěna.
Na stole vedle ní ležela lahvička se srdečními kapkami a tabletami Validolu… Nasťa vypadala vyprahle. A pak se okamžitě vzpamatovala a začala Věře podávat léky a vodu. „Věro, prosím tě, otevři oči, dělala jsem si legraci! Je první duben,“ kutálely se Nasťe po tváři slzy.
Roztřesenými prsty vytočila číslo vesnické zdravotní sestry. Ta naštěstí bydlela nedaleko a stihla Věře dát injekci včas.A pak zavolala sanitku. A teď jede Nasťa do nemocnice znovu. Za Věrou. Lékaři diagnostikovali těžký nervový šok, který vedl k infarktu. „Odpusť mi, Věro.
Myslela jsem si, že ti na starém domě tolik záleží? Chtěla jsem tě vidět a takhle hloupě jsem ti zavolala,“ omlouvala se Nasťa. Bůhví, čím vším si prošla od chvíle, kdy lékaři Věru zachránili. Věře na tváři vykvetl hřejivý úsměv: „Kam mám od tebe jít, kamarádko? Samozřejmě, že ti odpouštím.
A pamatuj si: ať člověk žije v jakékoliv chatrči, jeho domov je největším lidským pokladem. Tehdy jsem myslela, že se zblázním.“ Nasťa se modlí k Pánu, aby se její přítel brzy uzdravil. A teď už si bude navždy pamatovat: ne každý vtip se dá nazvat žertem. A žertovat se musí umět. Dokonce i na prvního dubna.
